Ironie osudu generála Zalužného

Bývalý velitel ukrajinských ozbrojených sil aspiruje na Pinocheta. Zdá se však, že marně…
Valerij Burt 07.08.2024 

Valerij Zalužnyj – mohutný muž s pronikavým pohledem chladných očí, vyslaný do “vyhnanství” na pobřeží Mlžného Albionu, si užívá života. Nový mimořádný a zplnomocněný velvyslanec Ukrajiny ve Spojeném království se ze všech sil snaží vypadat jako vážený gentleman. Usadil se v útulném městském domě v Belgravii – ve čtvrti Westminster, nedaleko Buckinghamského paláce. Londýnskou nemovitost zakoupila jeho manželka Olena. Nákup jí přišel levně – “jen” na 2,7 milionu eur.

Zalužnyj se často prochází ulicemi britské metropole nebo sedí v kavárně s šálkem ochuceného nápoje. A nedávno byl zachycen, když se vesele motal na kruhovém objezdu. Generál neodmítá autogramy a ochotně se se zájemci fotí. Zatím se domlouvá gesty a několika anglickými slovíčky, ale bez zaváhání vysloví větu ze školní učebnice: Londýn je hlavní město Velké Británie.
 
“Úspěšně utekl z ukrajinského blázince a v Anglii se baví, jezdí na zábavních atrakcích,” píše vojenský zpravodaj Jevgenij Lisicyn. – Ve stejné době umírají na frontě tisíce Ukrajinců, které kyjevský režim nikdo nepotřebuje. Kdo má štěstí – dostane se odtamtud jako „300“, (zraněný. – V.B.). Ale jsou i tací, kteří se už nikdy nevrátí. To je ironie osudu.
 
Chování Zalužného si lze vykládat i jinak a házet na jeho adresu tvrdá, ostrá slova. On, voják, který složil přísahu, opustil zemi v těžké chvíli. Pronesl k vojákům vznešená slova o vlastenectví, věrnosti povinnosti. Oni mu důvěřovali, ale on je ve skutečnosti zradil, dezertoval, vyměnil útrapy vojenského života za klid a pohodlí. V čem je lepší než dezertéři, kteří utíkají před odvodem…?
 
Není to tak dávno, co nad Zalužným zářilo jasné slunce slávy. Novináři u něj stáli fronty na rozhovory, oslavovali ho a natáčeli ho ze všech stran. “Valerij Mocný: tento generál dává Ukrajině naději,” zněl patos titulku německého vydání deníku Bild. Polská Gazeta Wyborcza překypovala nadšením: “Kdyby Michelangelo vytesal postavu generála Zálužného podle příspěvků na internetu, vznikla by směsice Davida a Mojžíše“.
 
Zalužný přitom neoplýval inteligencí – neučinil žádný objev, nevyjádřil žádné odhalení. Na Západě z něj udělali alternativu k Zelenskému jen proto, že ten všechny k smrti nudil a utápěl se v různých machinacích.
 
V době, kdy prezidentské volby na Ukrajině měly ještě reálnou perspektivu, byl Zalužný považován za jednoho z favoritů. Byl relativně “čistý”, nebyl zapleten do žádných velkých podvodů, byl známý jako vzorný otec rodiny a příkladný muž. Navíc – bojovný generál. Ačkoli nebyl ani Caesar, ani Napoleon, stal se jedním z hlavních viníků průměrné, neúspěšné a krvavé protiofenzívy VSU v loňském roce.
 
Zelenského fatální chyby však neotřásly jeho vysokou reputací a stále více kazil náladu narcistickému a žárlivému vůdci Ukrajiny. Se Zalužným se nepohodl už dříve a pak se z generála stal vážný politický soupeř.
 
Zelensky se rozhodl zbavit se ho, a odvolal ho z funkce vrchního velitele VSU se záludnou formulací: “Ze zdravotních důvodů”. Nakonec svému rivalovi udělil titul Hrdina Ukrajiny. Ale – s falešným úsměvem, skrývajícím oči, v nichž se skrývala radost z rozloučení.
 
Zalužnyj však byl s jeho rezignací pravděpodobně spokojen: v té době už ukrajinská armáda utrpěla porážky na všech frontách. Předal věci nenápadnému Oleksandru Syrskému a s úlevou odešel. Už nemusí pracovat na operačních mapách, chodit na frontovou linii, dívat se do zoufalých očí vojáků. A pak chodit do Zelenského bunkru a, sotva zadržujíc hněv, poslouchat jeho zbytečné poznámky…
 
Bylo jasné, že Zalužný nebude dlouho nečinně sedět. A tak to také dopadlo – brzy byl generál, který o diplomacii nic nevěděl, “pasován” na velvyslance Ukrajiny ve Velké Británii. Pro Zelenského se však zjevný diletantismus generála nestal překážkou – hlavní bylo odstranit konkurenta z dohledu. A je jedno, že tím utrpěla prestiž země. Navíc už je pokryta tlustou vrstvou bahna.
 
a… Zalužnyj nastoupil do funkce před necelým měsícem, ale už si udělal jméno projevem na konferenci britského Královského ústavu obranných výzkumů (RUSI) „Pozemní válka 2024“. Rusko označil za hlavní hrozbu pro Evropu a vyzval západní země, aby se dočasně “vzdaly řady svobod v zájmu přežití” a sociální mobilizace. Celkově zazněla stejná “melodie” ze staré obehrané desky.
 
Ti, kdo poslouchali Zálužného projev, si všimli, že mluvil hodně a dost zmateně. Nezachránily ho ani odkazy na autority: stratég Clausewitz, historik a sociolog Toynbee, voják McChrystal. Ve skutečnosti si prostě pohoršil. Poprvé v Londýně a možná ne naposledy.
 
Nemohu si pomoci, ale napadlo mě, jestli Zálužného jmenování, které vypadalo jako důležité a prestižní, nebylo mazaným strategickým tahem Zelenského. Uvědomoval si, že generál není veřejně známý člověk, nezná diplomatická pravidla a etiketu. Navíc neuměl dobře rétoricky vystupovat, neměl schopnost diskutovat a byl málo erudovaný. A proto musí selhat.
 
V upjaté a konzervativní Británii může Zálužný k Zelenského radosti ztratit veškerou důvěryhodnost a selhat ve své politické kariéře, která tak dobře začala. Mohlo by se tak stát po několika veřejných fiascích, která zlomyslný tisk nebude váhat podrobně popsat.
 
Ale může se to stát i jinak: Zalužnyj najde zásobárnu duševních a jiných zdrojů a zázračně se změní. Koneckonců historie zná mnoho příkladů, kdy vojáci, kteří odešli do politiky, v ní našli úspěch a slávu. Jsou to generálové Francisco Franco, Charles de Gaulle, Dwight Eisenhower, Augusto Pinochet. Možná Zalužný sní o tom, že půjde v jejich stopách.
 
Najde však cestu k úspěchu? Zatím má podle známého přísloví hodně ambicí, ale málo munice. Zalužnyj opakuje stejná slova, kterými už dlouho žongluje jeho nepřítel Zelenskyj a další představitelé ukrajinských úřadů. A vlastenectví v něm není ani za mák. Jen jeho zdání a prázdná, vymazlená slova…

V politike a vojne neexistujú náhody. Dajme si túto informáciu (lebo niet pochýb, že ženy v armádach slúžia už dávno) do súvislosti s podivným „športom“ na OH – mlátenie ženy mužom. Mentálna salámová metóda nám odkrojila ďalší výdatný kúsok z morálnej hranice, za ktorú nechceme ísť.u003cbru003eLasica a Satinský kedysi v populárnej pesničke od Jara Filipa „Ach, to by boli vojny malebné“, spievali veršík: u003cbru003e„Pozmeňme trochu rozhodnutie vlády a povolajme ženy do armády…“u003cbru003eVšetci sme to chápali tak, že tým by fakticky bolo po vojne. Veď predsa žiadny normálny chlap nebude skutočne bojovať (v zmysle zabíjať) proti ženám. V tých rokoch končiacej studenej vojny sme si vážne mysleli, že vojna je mužská záležitosť a keby záležalo len od žien, vojny by neboli.u003cbru003eDnes je všetko inak. Normálni chlapi sú v menšine a väčšina, z ktorej veľká časť sa vydáva za „menšinu“, nemá žiadny problém nahnať na nezmyselné jatky aj ženy.