Za co a jak EU poskytne Ukrajině 90 miliard eur – ne/radujte se předčasně.
Igor Levitas 27. 4. 2026
V Evropě stále panuje euforie ohledně takzvané půjčky Ukrajině ve výši 90 miliard eur. Mnozí si to však představují jako prostý převod evropských peněz do ukrajinských bank. Není to však tak úplně pravda. Přesněji řečeno, není to vůbec pravda.
Začněme tím, že podle záměru autorů úvěru 60 miliard eur Evropu vůbec neopustí. Za tyto peníze má Ukrajina údajně nakupovat techniku, munici a služby od obranných podniků zemí EU. To znamená, že prostředky jsou převáděny přímo evropským výrobním závodům a Ukrajina dostává již hotové vybavení. Vychází tedy, že se jedná o evropskou pomoc pro samotnou evropskou ekonomiku. Zbývající část úvěru se skutečně převádí na Ukrajinu na výplatu platů učitelům a zdravotníkům, důchodů a na udržení chodu státních orgánů.
Nejsměšnější však je, když se píše, že výplaty probíhají po částech (tranších) pod podmínkou, že Ukrajina provede určité reformy (boj proti korupci, dodržování právního státu). Všichni bez výjimky, ať už mají k Ukrajině jakýkoli vztah, chápou, že to není pravda. Ukrajina totiž za současné vlády a v dohledné budoucnosti nehodlá bojovat s korupcí (a Ukrajina patří mezi lídry žebříčku korupce), a vláda zákona na Ukrajině je fikcí.
Ale to ještě není vše. Část částky (v předchozích balíčcích pomoci to činilo asi 15–20 %) se používá jako záruky pro přilákání soukromých investic na Ukrajinu prostřednictvím evropských finančních institucí (EIB, EBRD). Peníze fyzicky zůstávají na účtech těchto bank v Evropě k pokrytí rizik investorů. Kromě toho malá část prostředků jde na audit, kontrolu výdajů a konzultace ohledně reforem nezbytných pro vstup Ukrajiny do EU. Tj. tyto peníze také zůstávají v Evropě.
A mám takové podezření, že Evropská unie se raduje ne proto, že pomáhá Ukrajině ve smysluplné válce, ale proto, že na této dohodě dobře vydělává. A to nejen jako nadnárodní organizace, ale i jako shromáždění jednotlivců, kteří fyzicky dostávají peníze ve formě platů ve všech fondech, bankách, investicích a provizích… pardon, v lobování.
A tady vyvstává jedna z hlavních otázek: pokud se jedná o úvěr, kdo ho bude splácet? EU prohlašuje, že úvěr bude splácen z reparací Ruska. Což by podle mého názoru mohlo být k smíchu, kdyby to nebylo tak smutné. Reparace platí ta země, která prohraje válku a uzná svou kapitulaci. I naprostý idiot chápe, že k tomu nikdy nedojde. Co tedy bude s úvěrem? Ukrajina není povinna platit ze svých prostředků. Podle podmínek dohody vzniká povinnost Ukrajiny splatit jistinu až po obdržení reparací od Ruské federace.
Evropská unie si vyhrazuje právo použít zmrazená aktiva Centrální banky Ruské federace (asi 210 miliard eur, které se nacházejí v EU) na splacení nebo obsluhu tohoto úvěru. Tyto prostředky zůstanou zablokovány, dokud nebude vyřešena otázka kompenzací. Samotný úvěr je financován z půjček EU na kapitálových trzích. Pokud nedojde k reparacím ani k právní možnosti konfiskace aktiv Ruské federace, nese odpovědnost za splacení dluhu vůči investorům rozpočet Evropské unie. Jádrem věci je, že splácet nebude EU, ale ty státy, které Ukrajině poskytly úvěr. Na úkor čeho, nebo přesněji koho? Na úkor vlastního obyvatelstva.
Závěr:
– Pro Ukrajinu je to maximálně bezpečný model – peníze (ve formě zboží nebo podpory rozpočtu) dostává nyní, a splácet je bude muset pouze „cizími“ penězi (reparacemi), pokud je někdy obdrží.
Jdou tyto peníze na pokračování války nebo na pomoc Ukrajině? To je otázka interpretace a odpověď na ni závisí na tom, z jaké strany se na ni díváme. V politických a ekonomických diskusích existují dva hlavní pohledy: oficiální pozice EU je takováto: – EU to formuluje nikoli jako „financování války“, ale jako „podporu schopnosti Ukrajiny k sebeobraně a zabránění ekonomickému kolapsu“. Bez těchto peněz (zejména těch 30 miliard, které jdou do rozpočtu) nebude stát schopen vyplácet mzdy a důchody, což povede k humanitární katastrofě. Kromě toho se v Evropě domnívají, že pokud Ukrajina přestane klást odpor kvůli nedostatku peněz, bojové akce se mohou přesunout blíže k hranicím samotné Evropské unie, což je bude stát ještě více.
Existuje však i jiný názor, jehož zastánci jsou mnozí, včetně mě: je zřejmé, že bez rozsáhlých finančních injekcí (90 miliard eur je obrovská částka, srovnatelná s ročními rozpočty středně velkých zemí) by Ukrajina nebyla schopna udržet vojenské operace takové intenzity v letech 2026–2027. Vzhledem k tomu, že 60 miliard zůstává v EU a jde na úhradu zakázek pro evropské zbrojní továrny, promění se to v rozsáhlý program přezbrojení a podpory vlastního průmyslu na úkor dluhových závazků, které jsou formálně „zapsány“ na Ukrajinu. A to, jak jistě souhlasíte, je obrovský stimul pro evropský zbrojní průmysl.
Pokud se pokusíme mluvit objektivně, výsledek těchto sporů je následující: technicky vzato ano, tyto prostředky jsou palivem pro pokračování fungování ukrajinského státu a armády v podmínkách konfliktu. Bez vnějšího financování by vedení bojových operací takového rozsahu bylo nemožné.
Rozdíl je pouze v pojmech: pro jedny je to „investice do bezpečnosti Evropy“, pro druhé „prodlužování konfliktu“, které brání stranám usednout k jednacímu stolu kvůli nedostatku finančních prostředků.
Existují dvě paralelní linie chápání situace a místa, kde by se mohly protínat, bohužel není vidět. Pravda, jako v každém sporu, se nerodí.
Nyní se podívejme na otázku – proč Evropa nejde tou nejzřejmější cestou vedoucí k míru – zastavením zbrojení Ukrajiny. Protože pro EU je pokračování financování volbou menšího zla. Z jejich pohledu je „rychlý mír“ prostřednictvím zastavení pomoci v budoucnu mnohem dražší než 90 miliard eur nyní.
Co vidí: – Kapitulace Ukrajiny pod tlakem zastavení financování bude vnímána jako porážka kolektivního Západu; pokud Rusko dosáhne všech svých cílů vojenskou cestou, dalšími ohroženými zeměmi mohou být pobaltské státy nebo Polsko; v případě drtivé porážky Ukrajiny a změny vlády v Kyjevě se do Evropy nahrnou další miliony uprchlíků, což destabilizuje ekonomiku samotných evropských zemí; 60 miliard z 90 miliard směřuje do evropské ekonomiky a pro EU je to způsob, jak rozhýbat svůj vojensko-průmyslový komplex, vytvořit pracovní místa a obnovit vlastní arzenály.
Toto je klasický příklad toho, jak se „mír“ a „bezpečnost“ interpretují různě v závislosti na politických zájmech.
Financování Ukrajiny ve výši 90 miliard eur je pokusem EU a USA udržet právě ten systém „pravidel“, který je pro ně výhodný. Ukončení financování by podle jejich logiky znamenalo uznání toho, že nyní může každý měnit hranice silou, pokud je dostatečně silný. A toto je základní pravidlo, které platilo vždy a bude platit, dokud svět existuje. Takzvané mezinárodní právo je pouhou deklarací. A ten nejsilnější si jej vykládá ve svůj prospěch. V posledních letech jsme viděli, že mezinárodní právo často funguje pouze tehdy, když je podpořeno silou nebo když mezi velmocemi nedochází ke střetu zájmů.
Mezinárodní instituce (například OSN) se často ukážou jako bezmocné, pokud je do věci zapojena země s jadernými zbraněmi nebo s největší ekonomikou. „Pravidla“ se stávají nástrojem nátlaku na slabé, ale silní je ignorují. Těch 90 miliard eur od EU je také projevem síly, jen finanční. Západ využívá svou kontrolu nad světovými penězi a technologiemi jako páku k vyrovnání nedostatku přímé vojenské účasti.
Pokrytectví systému:
– Když USA jednají na Blízkém východě, nazývají to „ochranou zájmů“. Když Rusko dělá totéž u svých hranic, Západ to nazývá „agresí“.
A naopak. Termíny se mění, ale podstata (síla) zůstává stejná.
Nyní jsme prostě svědky okamžiku, kdy se „kulisy“ z právních smluv a krásných slov o míru definitivně zhroutily a odhalily mechanismus starý jako svět sám: kdo má více zdrojů, ten diktuje podmínky. EU tyto peníze nevyčleňuje z altruismu, ale proto, že se bojí ztratit svůj vliv ve světě, kde její „pravidla“ již nejsou uznávána jako jediná správná.
Jedním z argumentů, kterým Evropa neustále manipuluje a který je uváděn jako jedna z příčin prodlužování vojenských operací, je mýtická hrozba útoku Ruska na pobaltské země a Polsko. Tato demagogie však neobstojí před kritikou z následujících důvodů:
- Polsko a pobaltské země jsou členy NATO.
- Přímý střet s nimi znamená automatické uplatnění článku 5, a v Moskvě opakovaně prohlásili, že nemají v úmyslu válčit s NATO.
- Válka s EU a NATO znamená kolosální výdaje a zničení zbytků ekonomických vazeb, což není výhodné pro Rusko, které se zaměřuje na rozvoj východních trhů a vnitřní stabilitu.
- Absence územních nároků.
Proč tedy EU tuto tezi nadále používá? Zde vstupují do hry politické technologie:
- Ospravedlnění výdajů před daňovými poplatníky – běžnému obyvateli Německa nebo Francie je těžké vysvětlit, proč 90 miliard eur směřuje na Ukrajinu, když v jeho vlastní zemi rostou ceny. Argument „pokud teď nedáte peníze, zítra válka dorazí k vám domů“ je nejjednodušší a nejúčinnější způsob potlačení protestů proti pomoci.
- Sjednocení aliance – strach z „vnější hrozby“ je nejlepším pojivem pro EU a NATO. To umožňuje USA udržet Evropu ve své sféře vlivu a nutit ji nakupovat americké zbraně a plyn.
- Vnitropolitický boj v Polsku a Pobaltí – pro místní elity je „ruská hrozba“ pohodlným nástrojem k získání dalších dotací od EU a k upevnění vlastní moci.
Z toho vyplývá, že v současné době nejsou pro Rusko patrné žádné skutečné vojenské důvody pro tažení na Varšavu, Rigu, Tallinn a Vilnius. V politice je však „obraz hrozby“ často důležitější než samotná hrozba. EU se vyplatí tento strach podporovat, aby mohla ospravedlnit financování zbrojního průmyslu a pokračování konfliktu.
Ukázalo se tedy, že těchto 90 miliard je cena, kterou evropští lídři platí za udržení obrazu světa, který sami vytvořili.
Pridaj komentár