Geopolitický pohyb okolo ukrajinského bojiska – vyjasňuje sa…

20221104  Sergej Pereslegin
 
Můžete dnes nějak obnovit poslední prognózu, přinejmenším v souvislosti s pár nevelkými událostmi (diverze proti Sevastopolu; nedávná třístranná jednání Rusko, Arménie, Azerbajdžan; vyjasnění kolem toho, kdo vyhodil do vzduchu Nordstream…)?
Začněme z hlavního faktu: – už dávno říkáme a píšeme, že konflikt probíhající dnes na území Ukrajiny, není konfliktem mezi Ruskem a Ukrajinou, ale mezi Ruskem a Británií. To je důležitý moment, protože právě Rusko v roce 2014 a Británie v roce 2016, předložili své projekty makroregionalizace světa a to projekty tvrdě konkurenční – přičemž nikoli ve Východní Evropě, ale především ve Střední Asii a Zakavskazsku.
 
Takže v této situaci je Anglie tvrdým protivníkem Ruska a je zainteresována v maximálním prodloužení konfliktu na Ukrajině (a USA předaly Londýnu patronát nad Ukrajinou už v roce 2014 – pozn.překl.) a co s Ukrajinou bude dál, Británii zajímá velmi málo, zatímco pozornost Ruska bude odvedena na jihovýchod – ne na Dálný Východ, ale na ruský Dálný východ a ne na britský Střední Východ. To vše je jasné už dost dlouho, ale – což je příjemné – že ruské vedení jasně demonstrovalo, že vnímá Británii jako svého hlavního protivníka.
 
Toto je velmi důležitá situace, protože dosud byli naším hlavním protivníkem: – jednou nacisté na Ukrajině, jindy zase zobecněný Západ. Teď se vyjasnilo, že ruské vedení konečně zavedlo rozdíl mezi Británií, jsoucí přímým protivníkem Ruska v tomto konfliktu, mezi USA, řešícími hromadu svých problémů, mezi nimiž je Ukrajina někde na konci první desítky. USA sice šikovně konfliktu využívají, ale nejsou jeho hybnou silou. Ony jistě zásobují a budou zásobovat Ukrajinu zbraněmi, ale hybnou silou konfliktu, na rozdíl od Británie, nejsou.
 
A my si pomalu začínáme uvědomovat, a podle toho zaujímat i pozici, že Evropě je v tomto konfliktu chystána krajně negativní role. A Rusko se sice už nikdy nebude nacházet v dobrých vztazích s EU, ale už může vážně uvažovat o změně vztahů s jejími jednotlivými členy.
 
No s Evropou začalo být vše jasné v momentě, kdy došlo k Brexitu …
Existuje řada zemí EU, jejich obchodní obrat s Ruskem po zahájení SVO trvale stabilně roste. A není to Srbsko, nýbrž například Belgie, Holandsko, které stále oficiálně vyhlašuje, že hroznějšího protivníka než Rusko si nedovede představit a nikdy s ním nebude mít nic společného.
 
To znamená, že nyní (a to se mi čistě lidsky líbí) se velmi zřetelně projevila Británie jako protivník, USA jako neutrální strana, jejíž neutralita vyhovuje Ukrajině a není zase až tak špatná pro Rusko, a EU je politickou mrtvolou, s níž nemá smysl jednat, třebaže zombie jsou tam docela divoká. Ale jednání s jejími jednotlivými částmi nejsou pokusem o rozbití jednotné fronty Západu – to vůbec ne. Je to pokus o získání určitých předností ve velké válce (o nové uspořádání světa – pozn.překl.) díky normální diplomacii. Pro Rusko to není typické, ale Putinův valdajský projev a reálné naše kroky v posledním týdnu mě přesvědčují, že právě takový vztah k Evropě je nyní vypracován. Zajímavé je, že Británie si nevyhodnotila změnu přístupu Ruska v této otázce, a tím ji nevidí ani Ukrajina. A to znamená, že mezi některými zeměmi EU a Ukrajinou začnou narůstat rozpory.
Pokud jde o USA, tak jim to naprosto vyhovuje – a to jak Demokratům, tak i Republikánům.
 
Jak se z toho hlediska dívat na ona třístranná jednání, jestliže přinejmenším Azerbajdžán byl předmětem, zájmu Británie?
Nebyl jen předmětem zájmu, ale zatímco Rusko v posledních měsících bylo nanejvýš zaměstnáno na Ukrajině, tak naše milovaná Nancy Pelosi a potom i Británie, se na tomto poli velmi angažovali. A to až tak dalece, že šly zvěsti, že Pašinjan je ochoten se zcela přeorientovat na pomoc se strany Západu a úplně se vzdát spojení s Ruskem. Mohlo k tomu i dojít, nebýt jednoho „ale“ – Arménie velice dobře chápe, že pokud bude vtažena do ostrého konfliktu na Ukrajině, nemá dnes Evropa v podstatě ty zbraně, jež by mohla Arménii dodat. A pokud by snad ty zbraně odkudsi vytáhla (což je velmi málo pravděpodobné), bude nutné je také dodat na místo – ale Arménie nemá přístup k moři, zatímco vztahy Azerbajdžánu s Tureckem výborně fungují a turecké zbraně, které se vcelku dobře projevily v ukrajinském konfliktu, dostane Azerbajdžán ne na první požádání, ale ještě než je vyřkne…  No, a pokud by se Arménie úplně vzdala spojení s Ruskem, to pokrčí rameny s tázavým pohledem na Alijeva – jakože „už je to možné“. Pak, by Arménie zjistila, že se pro ni stala situace krajně nepříznivou. Jestli to Pašinjan pochopil sám, nebo mu to vysvětlili, není důležité. Důležité je, že Vladimír Vladimírovič zorganizoval v Soči konferenci, na kterou přijeli jak Alijev, tak i Pašinjan, oba souhlasili s tím, že prostředníkem v urovnání konfliktu je Rusko, čímž podstatnou část úspěchu anglické diplomacie ze srpna-září, je vcelku možné směle pohřbít. Naši protivníci jistě přijmou vlastní opatření v této otázce, ale to si vyžádá čas a nějaké kroky.
 
Takže jsme současně Anglii obvinili z výbuchu v Baltu, z útoku na Sevastopol s porušením základů obilné dohody a zároveň jsme začali vytahovat z pod vlivu Británie naše tradiční vlivové zóny. Takže říci, že se za ten týden nic neudělalo, by bylo naprosto nepravdivé. Lze také předpovědět, že brzy nejspíš budeme mít  zajímavou mnohostrannou konferenci na Středním Východě, kde se rovněž budou řešit zajímavé otázky.
 
Jak ta jednání ovlivnila zájmy Turecka?
Je to velmi zajímavé a mně se lidsky líbí pohled na hru Putina a Erdogana. Chápu, že jako patriot musím milovat a vážit si svého prezidenta, ale na rovinu řečeno, být Čechem nebo Američanem, stejně bych to sledoval s velkým, zájmem, protože Vladimír Vladimírovič hraje! Má pozici, využívá jí, rozhoduje a jeho rozhodnutí mění hru. Ale i Erdogan se předvedl jako skutečný hráč. A já, jako prognostik a historik lituji, že má nyní takovou smůlu Británie – Alžběta II. je po smrti, nový král se nijak neprojevil a s premiéry jsou věčné rošády a nechápání toho, kdo jím bude a jakou politiku bude dělat. Takže Británie zaujímá pozici v konfliktu, ale nemá aktuálně hráče.
 
Takže odpovídám: – protože Erdogan je hráč, tak si velmi dobře uvědomuje to, co i my – že přirozený vývoj událostí dělá z Ruska a Turecka protivníky a konkurenty – a například současná situace v Zakavkazí je zřejmým úspěchem Ruska a do jisté míry i porážkou Turecka. Pozice Erdoganova spočívá v tom, že je to daleko větší porážka Anglie než jeho. Když lidé hrají šikovně, poskytuje jim to možnost udržovat rovnováhu i pochopení společných zájmů. Možná, že to jednou povede ke konfliktu, ale nyní si oba uvědomují, že je pro ně výhodné udržovat relativně mírové a místy i spojenecké vztahy a to, co potřebují, dostávat od jiných a ne jeden od druhého. Takže pro Erdogana je to silný tah protivníkův, který on využívá ve svých zájmech. Například v obilném kontraktu.
 
Navíc, jak já to chápu, tak nemusel uzavřít své přání být zprostředkovatelem mezi Ruskem a Ukrajinou …
To je to, co říkám: – například v otázkách obilného kontraktu. Ve skutečnosti je to kolem tohoto kontraktu docela komické.  Jde o to, že jsme narazili na válku, kterou nemohu nazvat „válkou nového typu“, protože v historii tak bývalo docela často, ale počínaje 20. stoletím se to jaksi nehodilo… A konkrétně: – Rusko s Ukrajinou bojuje, ale potrubí po Ukrajině vedoucí nadále funguje. Rusko s Ukrajinou bojuje, ale domlouvá se s ní na podmínkách potravinového kontraktu, kterou strany do poslední chvíle dodržovaly.
 
Co se tu děje? On ten obilný kontrakt pro Ukrajinu zase tak důležitý nebyl, už vůbec ho nepotřebovalo Rusko a nejspíš není zásadní ani pro Evropu. Pro tu v tom smyslu, že hladovějící obyvatelé Afriky bezpečně nejsou v dnešních podmínkách hlavní prioritou evropské politiky. Obilný kontrakt byl zkušebním balónkem, který měl prokázat, že v podmínkách rozhořívajících se lokálních konfliktů, jichž bude stále víc a častějších, je možno z určitých formátů vztahů světa globalizace aspoň některé zachovat. To je zásadní otázka, jejímž smyslem je: – vy samozřejmě bojujete, ale chápejte, že máme společné zájmy.
 
V tom je logika dnešních událostí kolem obilného kontraktu. Zde se mi líbilo prohlášení Ruska k této otázce. Na rovinu si řekněme, že otázka k tomu, že úder na Sevastopol byl vyslán z lodí, podílejících se na obilném kontraktu a z tras tohoto kontraktu, je zatím jen prohlášením Ruska. Nejspíš je to tak, ale bude velmi těžké to dokázat. Přitom je jasné, že Rusko se této situace chytlo a pozastavilo svoji účast v kontraktu. Co bude dál? Buď kontrakt skončí, což je další krok světa směrem k rozvíjející se krizi. A proto je třeba mít na zřeteli, že proto, že Rusko hraje na této krizi, je to pro něj pozitivní krok – světu bude hůř, Rusku dobře. Anebo Rusko donutí Západ, při chápání jeho přání zachovat aspoň nějaké globální formáty, přistoupit na jisté ústupky, aby se Rusko ke kontraktu vrátilo.
 
Z tohoto pohledu bylo politické odehrání útoku na Sevastopol uděláno správně. Hned poznamenávám, že zneužití civilních plavidel pod civilní vlajkou v otevřených koridorech k úderům na vojenskou námořní základnu protivníka, bylo po celou historii válčení považováno za normální válečnou lest, která nic neporušuje a z tohoto hlediska žádné výhrady k Ukrajině ani k Britským poradcům a kurátorům mít nelze. Ukrajina měla právo zaútočit a Rusko mělo právo na základě toho pozastavit obilný kontrakt. V nejkomičtější situaci se ocitla OSN, jež prohlásila, že kontrakt považuje za nadále fungující, což je poněkud divné s přihlédnutím k bojovým operacím a prohlášením Ruska, že se nechystá plavidla v tom koridoru propouštět.
To je další úder proti OSN, což v této situaci může být pro Rusko užitečné (po řadě předchozích podrazů OSN na Rusko – pozn.překl.).
 
Špatné je, že útok na Sevastopol přece jen prošel. My nevíme, jaké byly jeho následky. Ukrajinci prohlašují, že potopili málem celou ruskou Černomořskou flotilu, my prohlašujeme, že bylа poškozena jen jedna bezvýznamná minolovka, ale co se tam ve skutečnosti stalo, není známé. Řeknu hned, že nejspíš je ruská pozice blíž pravdě než ukrajinská, k žádnému většímu poškození tam nedošlo, protože v opačném případě
by o úspěchu útoku halasně troubil Západ – nepochybně by takovou spoušť viděli. No a my bychom na začátku rozhovoru neřekli, že se v týdnu nepřihodilo nic podstatného… Mluvili bychom o novém Pearl Harboru a vzpomínali bychom na hromadu podobných případů útoků na základny. Obecně vzato Ukrajinci operaci nepřipravili špatně a to, že neprošla do konce, svědčí spíš o tom, že bojová připravenost ČM flotily je slušná. Což je do jisté míry dobrá zpráva.   
 
Otázka schopnosti Evropy k dohodě – existuje vůbec?
Já si myslím, že není. Proč? Je velmi těžké říci, že existuje pozice Evropy jako celku. Pokud například Scholz dává ultimátum Srbsku – a málokdo si všiml, že Srbsko mobilizuje – takže válka na Balkáně visí na vlásku. Ten vlásek se nyní nejspíš nepřetrhne, ale může k tomu dojít kdykoli.
 
Francie nejspíš vůbec nemůže zaujmout jakoukoli smluvní pozici – dokonce ani pozici – „nedělejte to“.
Odsud Rusko zřejmě vycítilo, že EU přestala být jednotným politickým subjektem, není schopná dohody, a to znamená, že je třeba jednat s těmi jednotlivými evropskými zeměmi, které prokáží schopnost k dohodě. A toto rozhodnutí je zřejmě správné.
 
Všimněte si nedávného německého prohlášení o nejhorší úrovni rusko-německých vztahů od 2. světové války, a vinu přirozeně svalují na Rusko. Ale jedná se přece o rusko-německých vztazích – a ne o rusko-evropských. A tato změna důrazu se projevila zejména v posledních 10 dnech.