100 000 korejských vojáků a milion nábojů

Skrytý význam Šojguova rozhovoru s Kimem …
Andrej Perla
 
O izolaci Ruska se mluví tolik, že jsme tomu skoro sami uvěřili. Ale Američané se nás i zbytek světa snaží jen oklamat. Rusko má spojence a Rusko jim má co nabídnout a oni mají co nabídnout nám výměnou za naši pomoc. Jednání v Severní Koreji jsou jen jedním z příkladů.
 
Bude se v příštím světě Západu příjemně pokračovat ve spolupráci se zeměmi jako KLDR a Írán, v nichž léty své politiky vypěstoval nenávist vůči sobě samému?
 
Začněme z toho, že se naši „vážení západní partneři“ po několik desetiletí nepřetržitě nacházeli v mantinelech určité filozofie. Americko-japonský filozof F. Fukujama, který koncem 80. let vyšel s koncepcí „Konce historie“ – kdy liberalizmus a tzv. svobodný svět zvítězil, SSSR skončil a svět se bude nadále vyvíjet jedinou cestou a historie už víc nebude. Západ ale během následujících let zjistil, že přestože SSSR zanikl, rozpor se zeměmi, které si nepřejí být „Západem“ nicméně přetrvávají. Tehdy byla, nejspíš poprvé v historii, vynalezena instituce „Zemí – vyvrhelů“ – států, jež Západ nemůže hned zničit, a v souvislosti s tím je izoluje a tváří se, jakoby tyto země neměly žádný vliv na lidstvo. A navíc tomu i věří a nutí tomu věřit všechny na něž dosáhne.
 
„Vyvrhelové“…
 
Mezi „vyvrhele“ zapsali Irán, KLDR a časem další země (svého času tam byla JAR, nyní tam je Rusko). Problém je ale v tom, že Západ zcela upřímně předpokládal, že i všechny ostatní země se budou k „vyvrhelům“ chovat jako Západ. Západ přitom úzkostlivě přehlížel skutečnost, že vyvrhelství těchto zemí je vyvrhelstvím jen pro omezený počet zemí – a to pro země tzv. „zlaté miliardy“ – a nic víc. Protože nikdo nepřekážel onomu Iránu, aby se stal lídrem skupiny islámských zemí a prakticky všech Šíitů světa a úspěšně působil v celé řadě afrických zemí a stál v čele řady organizací. Nikdo se ani nepokusil zabránit Číně v navazování všestranných styků s KLDR – i přes „svaté“ sankce. Takže tento západní postoj nakonec sice není nacizmus, ale rasizmus to jistě je. A dnešní vývoj znamená zlom ideje „Doby bílého muže“, jíž se řídili svého času při vytváření kolonií, při ničení kultury Indie, odštěpení od ní Pákistánu, Bangladéše, ničení Afghánistánu, Libye, Iráku, pokusy o izolaci Sev. Koreje: Dopracovali to nakonec do situace, kdy s hrůzou zjišťují, že:
 
1.     „Vyvrhelové“ nikam nezmizeli, nebyli izolování, nebyli zbaveni své ekonomiky, sociální struktury a kultury. Navíc si „vyvrhelové“ našli nové přátele, takže dnes by museli mezi „vyvrhele“ zařadit většinu lidstva a existujících nezávislých států.
 
2.     „Nevyvrheli“ tak zůstávají země, v nichž žijí Anglosasové (Británie, USA, Kanada, Austrálie, N. Zéland a země anglosasy bezprostředně řízené jako kvazikolonie: -  členové EU, Ukrajina… Izolací „vyvrhelů“ se dostal Západ do situace, kdy se izoloval sám. Je pravda, že se považuje stále za bohatého, ale ani zdaleka nemá nejvíc zdrojů, ani už nemá vojenskou převahu.
 
Jaký bude další vývoj?
 
V každém případě země, jež Západ oficiálně nazval svými nepřáteli, budou nuceny uzavírat různé svazky, koalice (bez ohledu na to, do jaké míry se vzájemně milují). Rusko se například od KLDR liší velmi silně a ruský člověk se tam necítí dobře – ať si o tom na Západě tvrdí cokoli – ale snaha Korejců žít tak, jak žijí a nenechat si nic diktovat zvenčí – u nás vyvolává velké sympatie a úctu. Na druhé straně jsou tyto pseudovyvrhelské země stále více naladěny protizápadně – včetně vztahu vojenského.
 
KLDR velmi dobře ví, že stačí povolit stisk na kalašnikovu, hned bude napadena z jihu – a proto musí být po zuby ozbrojena. Irán ví, že stačí, aby jen na chvíli povolil sevření meče, okamžitě přiletí izraelské rakety, atd. No a my, na příkladu toho, k čemu došlo na Ukrajině, chápeme totéž. Vidíme cenu mírumilovnosti, cenu Minských dohod…
 
Svět stojí na prahu celé série válek (chce se věřit, že přece jen lokálních), které definitivně oddělí Západ od nezápadního světa – nebo, chcete-li – zemí, kde je člověk úplně poroben, od světa svobodných lidí, věřících v různé, žijících různě a snažících se v témž nepřekážet jiným.
 
Nakolik kritické to bude?
 
Bude to velmi těžké, bude to spojeno s takovým vzpomínáním na zastaralé křivdy, s takovým množstvím prolité krve, krutého boje s pozůstatky kolonializmu, že doby, kdy bílé vyháněli ze zemí nyní černé Afriky se mohou zdát až rájem. A mimochodem, to ne vždy bude skutečná obnova spravedlnosti, protože ty staré křivdy a resentiment jsou strašná věc.
 
Je ale pravda, že je Rusko centrem a lídrem světového procesu zbavování se Západu – a v této roli je dnes pro lidstvo potřebné.