Ilustračný obrázok: flickr
V některých kancelářích si příliš brzy připíjejí na vítězství.
Andrej Perla – politický komentátor Tsagrad.tv 20230501
Někdy se zdá, že celý svět čeká na ukrajinskou“protiofenzív“. Někdy se zdá, že i na Západě si přejí jediné: aby Ukrajina byla poražena a mohl být uzavřen nějaký mír. Někdy se zdá, že na naší straně fronty si jsou někteří lidé až příliš jisti vítězstvím. Ale boje ještě zdaleka neskončily a žádné snadné vítězství nás nečeká. Jak spolu souvisí velká politika a plány vojenského tažení, o tom je náš rozhovor… (záměrně vynechávám otázky redaktorky a její skoky do řeči tázanému… – pozn.překl.)
Teď asi budu říkat věci docela nepříjemné – i pro ty, kteří se domnívají, že vědí o situaci v ozbrojených silách víc než já. Budu mluvit nikoli jako vojenský expert, ale jako expert v otázkách politických a vnitropolitických.
Situace, v níž se Rusko nachází, se podobá té, která vznikala v posledních etapách 2. světové války, kdy naprosto všichni ve světě, krom samého Německa a jeho ještě živých spojenců, si byli absolutně jisti vítězstvím. A podle toho se na úrovni mezinárodních vztahů, politických úvah, zabývali ani ne tak tím, jak zajistit dodávky zbraní a přesuny vojsk, ale už dělbou poválečného světa, rozhodovali se, co udělat s Německem, až bude poraženo, atd. Navíc, z četby některých pamětníků jsem nabyl dojmu, že dokonce i Teheránská konference byla jakýmsi „ulitým startem“, protože do skutečného vítězství zbývalo ještě skutečně hodně času, a ozvěnou této konference bylo, že dokonce i přispěla k jisté euforii některých vojevůdců, což spíše poskytlo Němcům jistý čas navíc.
Když dnes čtu nejrůznější analytiky a politický tisk u nás i u protivníka, vidím, jak my i oni výrazně předbíháme událostem. Dnes se, v podstatě, víc probírá to, co bude po našem (jak se nám zdá) brzkém vítězství, jak budeme dělit Ukrajinu, zachováme-li ji jako samostatný stát… Poláci debatují o tom, co si z Ukrajiny vzít, až prohraje, kam až posunout hranice oněch „východních kresů“, jestli až k Rusku, nebo hraničit jako dřív s Ukrajinci nebo s EU, či co… Američané v časopisech probírají (např. The American Conservative z 26. 4.), že je třeba dát Rusku, co chce – přičemž se nejedná jen o území východu Ukrajiny, ale o to, vrátit Rusko do role páté z velmocí, jež se stanou světovými četníky a budou odpovídat za rozvoj lidstva – nic víc, nic méně. Protože Rusko vyhrává – co s ním dělat? Je třeba se nějak domluvit…
To vše je, samozřejmě, pěkné. Ale všichni, kdo o tom píší, a já si myslím, že má Prigožin na mysli právě toto, jakkoli tuto myšlenku vyjadřuje zcela jinými slovy. Oni jaksi zapomínají na to, že současně pokračuje příprava slovutného „kontranástupu“ VSU proti nám. My nevěříme tomu, že tato ofenzíva bude úspěšná, ale v žádném případě se nesmíme uchýlit k přehnanému optimizmu a hovět si v přesvědčení, že „co oni asi tak zmohou?“, když jsme tak dobře připraveni… Mám podezření, že přece jen cosi zmohou. Západ se jistě bojí této ofenzívy ještě víc než ti, kteří jsou na naší straně těmi nejustaranějšími. Oni chápou, že pokud tato protiofenzíva nevyjde, znamená to, že se fronta na jejich straně rozsype. Na druhé straně chápou, že i kdyby se jim podařilo o několik, nebo dokonce desítek kilometrů postoupit, o žádnou rozhodující porážku Rusů nepůjde. Přece jen ale úspěch ofenzívy protivníka nebude možný, jestliže už my zahájíme svou ofenzívu – nikoli dříve.
Zatím ale existuje předpoklad, že dokonce i v kruzích dnešní armády (kulantně řečeno) se postupně šíří absolutní přesvědčení o našem vítězství. A nemělo by – protože z Chersonu jsme ustoupili docela nedávno, stejně jako od Charkova – to vše bylo velmi nedávno. A bitvu o Bachmut vyhráváme cenou mnoha krve a velkého úsilí. Nedostatek granátů – pokud pominul – tak teprve teď. A jestliže jeden generál říká jistému válečnému korespondentovi, že „granátový hlad“ nemůže být, protože výroba jede na tři směny… – a onen dopisovatel sice toto vyjádření pověsí na svůj telegram-kanál, ale krátce poté ho, pro jistotu smaže, protože je příliš optimistické …
Máme i dobrovolníky, kteří pořádně nevědí, co mají dělat, a máme řadu problémů v přední linii, máme skutečně dobré jednotky, pro něž lidé – v očekávání protiofenzívy – shromažďují jednou kvadrokoptéry, jindy neprůstřelné vesty – sám jsem se té dobrovolnické práce účastnil. Takže žít s pocitem, že je vítězství zaručeno a je blízko, není možné. Je třeba naslouchat těm, kdo říkají, že:
1. Do vítězství je ještě daleko
2. Do skutečné situace, kdy se kvůli neúspěšné ofenzívě ukrajinská fronta zhroutí, je také daleko a spoléhat na rychlé vítězství nelze – nic takového není třeba.
Na druhé straně Západ přebývá v jakési „kontraeufórii“, kdy na počátku války počítali s tím, že se ruská ekonomika v důsledku sankcí neprodleně zhroutí, ale nestalo se a nestane, takže bude třeba se domlouvat. Rusko se nezhroutí, ale počítat s tím, že negativní efekty sankcí jsou už vyčerpány, že na nás už nemohou udeřit ve sféře ekonomiky a financí – je také velmi hloupé a nelze to dělat.
Jistěže to, co jsem citoval ze západních zdrojů, může být zaměřeno na odvedení naší pozornosti a část „úniků“ se provádí v zájmu propagandy a kontrapropagandy. Tady je ještě třeba chápat takovou věc, že u nich jednota informační politiky není – vezmeme-li jednotlivé státy (upřímně řečeno, ona zdaleka není ani v Rusku – pozn.překl.). Oni mají třeba demokraty a republikány, různá křídla rozvědek, informační politiku velkých hráčů na mediálním trhu. Nicméně mám takový pocit, že v establishmentu zemí Západu postupně začíná převažovat názor, že na Ukrajině prohrávají a měli by se stáhnout.
Ale také, že v establishmentu onoho kvazi-státu pod názvem Ukrajina se hromadí příliš mnoho strachu. A strach jim překáží v rozumném uvažování a také jim překáží v přechodu do ofenzívy, třebaže jsou k tomu v jisté technické části připraveni.
A současně mám pocit, že na naší straně je příliš mnoho přehnaných optimistů, které by bylo dobré nějak přivést k rozumu. Protože je třeba nejdřív zvítězit a teprve potom slavit vítězství. V opačném pořadí raději ne, protože onoho „malou krví a mohutným úderem“ jsme se napili tolik, že víc netřeba.
Preklad: St. Hroch, 3. 5. 2023
