Válka a sázky EU

Sergej Pereslegin            
 
Mají strany, vyvíjející tlak na Ukrajinu, účinný zahajovací tah, aby Ukrajina dosáhla nějakého úspěchu na frontě, aby mohly zahájit jednání? Pokud úspěchu nedosáhne, co budou dělat?
 
To je zajímavá otázka. Začněme tím, že pozice těchto stran jsou různé. USA například budou zcela jistě čekat, přičemž mohou čekat do svých voleb v roce 2024, a až začne volební kampaň, bude pro amerického voliče mnohem zajímavější vnitřní než situace na Ukrajině. Z tohoto hlediska je pro Američany výhodnější protahování konfliktu. Jistěže by bylo příjemné v určitou chvíli konflikt ukončit, ale právě USA na tom zratí nejméně. Je třeba mít na zřeteli, že USA nepotřebují ani ruský plyn ani ukrajinské obilí. Je mohou zajímat ukrajinské zásoby vzácných zemin, ale to není věc, která by spěchala.
 
Mnohem zajímavější je situace v Evropě. Ta začíná pomalu chápat, že situace pro ni nijak nepovede k pozitivním výsledkům. Je zajímavá tato degradace evropského politického umění a politiky, protože už na podzim bylo jasné, že ani úspěch Ukrajiny v této válce, ani úspěch Ruska, ani protahování této války do války poziční, nezlepší postavení Evropy – jakýkoli výsledek tohoto konfliktu je pro Evropu negativní. Je to normální, standartní strategická situace – protože pokud jste vlezli do konfliktu kde nemáte cíle – materiální, či strategické, geopolitické cíle – v takové válce vyhrát nemůžete. To je v podstatě alfa i omega politiky od 17 století a možná i dřív. Ale oni, jakkoli to všechno chápou, vedou stále stejnou politiku.
 
Jak dnes vidím, jsou naděje založeny na následujícím:
1. Po vítězství Ukrajiny v této válce proti Rusku, bude Ukrajina zónou, odkud Evropa může získávat zdroje včetně oněch vzácných zemin a potravin (přinejmenším proto, že jí bude Ukrajina dlužit), a na druhé straně porážka Ruska povede k jeho rozpadu a bude možné odsud nějak získat zdroje na zachování existence „staré Evropy“ v předchozí verzi. To ovšem zní velmi zvláštně, minimálně proto, že by měla vyhrát Ukrajina, která je v konfliktu válečných protivníků tím slabším.

2. Bude nutné, aby po vítězství Ukrajiny zůstaly zachování její styky s EU, třebaže pro samotnou Ukrajinu by bylo vhodnější (s ohledem na nutnost plnění závazků vůči EU) poohlédnout se po možnosti pomoci Číny, která už delší dobu mlsně hledí právě na její ložiska vzácných zemin a v každém případě bude vždy ochotna Ukrajině proti Evropě pomoci. Taková situace vypadá naprosto pochopitelně a Evropa by sotva mohla něčemu takovému zabránit, a já mám pocit, že Amerika tomu bránit nebude.

3. Dále bude nutný rozpad Ruska. Takové události se jistě dějí a během posledních 50 let se něco podobného už stalo, ale vážně se spoléhat na opakovanou hlavní výhru v takové loterii mi připadá poněkud naivní.   

To ale není to hlavní, i kdybychom předpokládali, že se vše výše zmíněné stane. Evropa se totiž nachází v rámci vývoje krize v takové situaci, že dokonce ani obdržení zdrojů Ukrajiny a v podstatné míře i Ruska, jejím situaci nezlepší. Navíc to prudce vyhrotí konflikt mezi východní a západní Evropou na jedné straně, a mezi centrální a jižní Evropou na straně druhé. Z toho nevychází, nic jiného, kromě vnitroevropské války.
 
Obecně vzato, základní problém dneška je velmi prostý: – většina politických činitelů ještě stále věří, že dokáží vrátit svět do situace před SVO, a ideálně i před covidem, anebo dokonce do 90.let, kdy v Rusku vládlo liberální křídlo pod vedením Jelcina, které naprosto vážně vidělo Rusko jako přívažek Evropy. Myšlenka, že druhý zákon termodynamiky existuje a události se ubírají jedním směrem, že politické události jsou vždy nevratné a vrátit něco zpátky znamená vynaložení neúměrných úsilí, přičemž výsledkem bude jen o zdání toho, že je to jako kdysi. Nejspíš je to mimo úroveň chápaní toho, co se dnes v Evropě nazývá elitami. Chci připomenout, že v roce 2018 byla v SantaFé velká porada ke krizové situaci (nebyl ještě ani covid ani SVO), která došla k závěru, že lze cosi optimalizovat, uskutečnit průlom a vytvořit úplně jinou civilizaci (jako třeba na 17/18.století – ovšem, za předpokladu existence lidí, kteří to dokáží udělat. Tyto elity ale nic udělat nemohou/neumějí, protože jim na to nestačí jejich intelekt.
 
Základní problém Evropy:
 
Problémem Evropy není ani Rusko, ani Čína a USA – problémem Evropy je Evropa sama! Po událostech roku 1968 v Paříži příliš důkladně přešli na Boloňský systém, příliš začali soudit o ochraně životního prostředí, o toleranci, o nezbytnosti brát v úvahu nejrůznější názory – a to vše se prosazovalo, řečeno naším ruským jazykem, – od školky až po vládní orgány. V důsledku toho přicházeli k moci lidé, kteří skutečně vážně mají za to, že je možné vrátit situaci do jakéhosi ideálního stavu, a že takový stav skutečně existuje, že Římská říše zanikla proto, že Římané měli otroky a otroctví je nesprávný společenský řád, a tak je Římané měli osvobodit, že je nutné přejít na zelenou energetiku, třebaže to povede ke zdražení zdrojů atd.

Oni za to vlastně také nemohou, protože takový byl systém výběru – nahoru se dostávali lidé, kteří na školní, mládežnické, univerzitní úrovni říkali a dělali takové věci – až se po 30-40 letech ocitli u moci, ačkoli nic jiného neuměli. Jedinou jejich nadějí je urychleně povolat z výslužby Schrodera v Německu, Berlusconiho v Itálii, exhumovat M.Thatcher v Británii a vyvolat jejího ducha, aby se do někoho převtělil… Oni teď budou muset hledat starce, kteří vědí, že válka je válka a mír je mír, nevratnost je nevratná, a že politik myslí především na zájmy své země a svých národů a podle tohoto kritéria je hodnocen. To je problém Evropy. Pokud nemáš ve válce vlastní cíl, můžeš ji jen prohrát. Evropa je fakticky účastníkem rusko-ukrajinské války, aniž v ní má cíle.
 
Ukrajinský ministr zahraničí prohlásil, že země má přebytek energie a chystá se ji vyvážet do Evropy, v tomto světle vypadají zásahy naší armády proti jejich infrastruktuře neefektivně.
 
Mám dojem, že pro Ukrajinu je dnes jednodušší pumpovat energii do zahraničí než ji spotřebovávat uvnitř země. Ve skutečnosti všecky údery, které jsme vedli, byly na rozvodný systém a poškozena byla značná část transformátorových stanic. Přitom byly zasahovány především stanice nějak související s problémy fronty.
 
Krom toho je třeba mít na vědomí i další věc: – nezapomínejte, že podstatnou část ukrajinského průmyslu představuje Doněck, Luhansk a Mariupol. A tento průmysl už dnes prostě není. Když SSSR rozmísťoval generaci po zemi, musela především zabezpečovat ukrajinský průmysl. A protože tento průmysl není, musely se jim uvolnit velmi slušné kapacity. Ty se musely uvolnit bez ohledu na nějaké naše bombardování.
 
Jiná věc je, že já bych se z toho osobně příliš netěšil.