Obrázok – verbit.ru
Konstantin Malofejev
Velezajímavý rozhovor Sergeje Mardana na Rádiu Komsomolskaja pravda s ruským „pravoslavným oligarchou“ – jak ho někteří na Západě nazývají, Konstantinem Malofejevem*). Celý rozhovor má téměř třičtvrti hodiny, proto ho rozdělím do dvou částí…(pozn.překl.)
O Gorbačovovi
Jako každý křesťan o něm nemohu hovořit špatně, takže budu mluvit o „gorbačovské epoše“, protože pak se můžeme osoby dotknout. Nelze si nepřipomenout Putinova slova o tom, že rozpad SSSR byl nevětší geopolitickou katastrofou století. Sovětský svaz měl řadu vnitřních problémů – kdo by o nich měl vědět víc, než my věřící? Tou dobou jsme ještě byli dětmi, ale víme to od starších přátel. Chápeme, že ta společnost nebyla ideální. Ale dožít se toho, abychom samostatně, vlastníma rukama rozložili stát a navíc polovinu tohoto státu ztratili, přičemž se 20 milionů Rusů v jednom dni začalo cítit cizinci ve vlastní zemi – to se jinak než katastrofou nazvat nedá. Nevím, ale asi nikdo v naší historii takových katastrofálních výsledků vládnutí dosáhl. Prožít potom 30 let, jezdit přednášet po Západě, inkasovat různé ceny a vyznamenání až dokonce svých dnů … Osobně jsem ho neznal, jen jednou jsem se s ním asi před 10 lety osobně setkal, ale z toho, co jsem od něj vyslechl, jsem zjistil, že se vůbec nekaje a má za to, že to, co udělal, bylo dobře. To by, samozřejmě, mělo člověkem otřást, jestliže před jeho očima probíhají krvavé boje mezi Arménií a Azerbajdžanem, Moldávie, Podněstří, vyhánění Rusů ze Střední Asie, a koneckonců dnešní konflikt s Ukrajinou – to ho přece nemůže nechat klidným, jestliže byl jediným vládcem toho státu…
Události na Ukrajině
Ty vidím jako pokračování naší vnitřní občanské války, protože si nenalhávejme, že Ukrajinci na druhé straně jsou jiní lidé, než my – my jsme stejní jako oni, jen oni jsou začarovaní rusofobií a jakýmsi klamem, že Rusko je špatné, zatímco Západ je dobrý. No, pokud by jelcinsko-gorbačovské vládnutí trvalo dosud, tak by většinu našeho národa dovedlo do stavu přesvědčení, že by bylo dobré být kolonií Západu, a že rozpad Ruska na mnoho malých státečků by zlepšilo naše vyhlídky na lepší spolupráci se Západem. Proto jsou Ukrajinci my, které Západ začaroval, a válka je válkou občanskou. Ono jejich označení jako „začarované“ je velmi povrchní. Oni jsou jako my v 90. letech v Rusku. Opět bojujeme sami mezi sebou, v oněch letech u nás vládli oligarchové, média podlézala Západu a vykládala, jak se máme všichni stát liberálními demokraty a klanět se před jakýmikoli jevy Západu, že vše jejich je skutečnost a pravda. Nás v 90. letech učili, že je nutné zapomenout vše svoje, vyškrtnout a zapomenout je. Stát zmizel. A totéž se stalo na Ukrajině dnes. Tam není stát, jsou řízeni americkými a anglickými poradci a tajnými službami, přímými příkazy z Bílého domu, oni žijí z jejich dotací a bojují jejich zbraněmi. Není tam vůbec žádný hlas lidu, vším vládnou oligarchové.
U nás se teď řeší, zda budeme žít se státem, nebo s oligarchy, kteří nás kdykoli prodají Západu.
Budoucnost území nazývaného ukrajinským státem
Mám za to, že Ukrajina existovat nemá – ona je antirusko. A dokud bude existovat stát pod názvem Ukrajina, vytvořený speciálně proti nám, bude existovat proti nám. V tom je smysl jeho existence. Ať by z ní zbylo třeba oněch 5 oblastí na západ od břehu Dněpru, nebo jakýkoli zbytek Ukrajiny, jediným smyslem existence tohoto politického subjektu bude boj proti Rusku. Navíc bude Ukrajina natolik zběsilá a legalizovaná v očích Západu, že do tohoto teroristického hnízda bude možné dodávat cokoli, jakékoli druhy zbraní, biolaboratoře, cokoli dalšího, a bude se vysvětlovat, že to je další Kosovo, které bude nenávidět obrazné Srby v podobě nás, a bude legalizována na cokoli, na jakékoli teroristické akce. A proto my, v zájmu vlastního přežití, nesmíme ponechat Ukrajinu jako politický subjekt. A lidi, žijící na území dnešní Ukrajiny, nebo bývalých ruských nebo maloruských guberniích někdejšího Ruského impéria, musí žít v jednotném, nedělitelném Rusku, v němž po staletí žili, dokud v roce 1991, za přispění onoho, na počátku rozhovoru zmíněného, nebyl odstartován projekt samostaná Ukrajina a Chruščovem potichu amnestovaní bývalí banderovci, kteří se mezitím rozlezli a později rozkvetli v komunistické straně Ukrajiny, „najednou“ porodili jakýsi „Ruch“ a jakési nacionalisty. Aby najednou krásná Ukrajina, do níž celý Sovětský svaz po válce investoval ohromné peníze, aby se stala hlavním průmyslovým centrem SSSR. Tak najednou se tento kus SSSR vyhlašuje za samostatný, hledá v sobě jakousi identitu, jež předtím neexistovala ani v centrálních ani ve východních oblastech této země. To nechceme, to k ničemu dobrému nevede. Stačilo, že jsme se v roce 2014 zastavili a dovolili jsme jim vychovat tyto zběsilé zombie, které teď vykuřujeme. Pokud se teď zastavíme, tak za dalších osm let z nich vychovají kyborgy s implantovanými čipy s jediným programem – zabíjet Rusy.
Úroveň motivace a ruské společnosti
Ona, chválabohu přece jen je a bohužel se prezentovala právě na pozadí tragédie, jíž byla vražda Darji Duginové. Tato nevinná oběť nevedla k výsledkům, které zamýšleli organizátoři tohoto teroristického útoku. Tato jednota je zpevněna tím, že obyčejní lidé, i ti, kteří bojují na frontě, i ti, kteří je tady v týlu na frontu provázejí a frontě pomáhají, nepochybují o tom, že tato Ukrajina, toto vzteklé nacistické hnízdo nemůže existovat. Pro nás je to svatá válka a my musíme dojít až do „Berlína“, pod kterým myslíme Kyjev a Lvov, kde budou zbytky těchto nacistických zločinců. A hlavní, co žádají ti, kteří bojují, je nezastavit se, dokud nebudou zničeni. Řekl to i otec Darji na rozloučení s ní. Tady jsme viděli konsensus národa… – ale pokud jde o konsensus vládnoucí elity a národní politické elity – tam, bohužel, není. Ne, že by nebyl mezi těmi, kteří pronášejí projevy – tam je ho víc – ale v aparátních kruzích, mezi lidmi, kteří mají převést ekonomiku na mobilizační koleje, tam to pochopení chybí úplně. My i dnes žijeme s rozpočtem mírové doby, i nadále dodatečné mobilizační kapacity pro frontu (zásobování, výzbroje, střeliva) jsou vedeny jako mimorozpočtové výdaje – to je nepochopitelné.
Musíme od toho samozřejmě odejít a nepředstírat, že tu máme mírový stav, a speciální vojenská operace je kdesi daleko. Ta především neprobíhá až tak daleko, a za druhé: – všichni prostí lidé vědí, že trpíme, že máme ztráty, protože jim přivážejí jejich raněné blízké, příbuzné nebo známé. Proto je na čase, aby se stát obrátil k mobilizaci především ekonomiky. My nepotřebujeme totální mobilizaci – to je 14 milionů lidí na frontu – ty my nepotřebujeme. Na frontě budeme potřebovat dalších 200-300 tisíc lidí, ale ne osmnáctileté brance, ale lidi, kteří už zbraň v ruce drželi a budou tam užiteční. A tito lidé musí být nabráni tak, aby to nebyli kontrahenti, protože ti někdy po příjezdu na frontovou linii najednou zjistí, že se tam střílí a že by mohli umřít – a tak se seberou a jedou domů. Proto musíme částečně mobilizovat obyvatelstvo a vyhlásit válečný stav, přinejmenším v pohraničních oblastech, aby byla možnost armádu disciplinovaně řídit, aby velitelé mohli velet. Musíme pochopit, máme-li zvítězit ve válce s totálním Západem, nestačí nám ty síly a prostředky jako v Sýrii nebo dokonce v Čečensku. Proto se naše národně-politická elita musí přeladit.
Jak?
Když se podíváte na Moskvu, tak tady je nejrozšířenějším plakátem „Vezmi si domů pejska!“… Nám je, samozřejmě, všem líto opuštěných psů, ale jsme strašně daleko toho, abychom to považovali za hlavní zlo. To, že nechceme kazit náladu moskevské mládeži, chodcům, řidičům tím, že u nás probíhá válka – to je fantasmagorie! To nás k vítězství nepřivede, protože vítězím silnější duchem a ne prostředky. V této situaci musíme nejen označit tuto ideologii – za co bojujeme. Musíme to udělat tak, aby tu ideologii vzalo za svou obyvatelstvo. Nestačí to někam napsat, my o tom musíme křičet a troubit. My si někdy vybíráme mezi 1. a 2. světovou válkou. Tu první jsme prohráli, ačkoli jsme ji mohli vyhrát, protože se připravovala jarní ofenzíva, Kolčakův výsadek u Konstantinopolu, ale historický fakt zůstane faktem – my jsme ji prohráli, protože nám v týlu podpálili revoluci a my jsme vypadli z tábora vítězů a dostali se do tábora prohrávajících, přičemž dokonce německá vojska poraženého státu nás stihla okupovat a bolševici uzavřeli ostudný Brestský mír.
Ale ve 2. světové válce jsme vyhráli, a to bez ohledu na to, že jsme byli v mnohem těžších podmínkách a fronta neprocházela Běloruskem jako v 1. válce, ale postoupila až k Moskvě a Stalingradu. Proč? Protože ona ideologická mobilizace byla úplně jiná, protože bojovala celá země. Protože to, co vykládají dnešní liberálové, by podle zákonů válečného období byla „Smrt špionům!“. A my tu dnes pokračujeme v bratříčkování a dokonce říkáme, že – proč bychom těm či oněm nenechali svobodu slova? Ne! Ve válečné době ne. Po válce se můžeme dohadovat o tom, co bylo lépe udělat jinak a co vůbec ne a bazírovat na svobodě uměleckého vyjádření. Nejdříve se musíme mobilizovat, množství zábavných programů v tv se musí omezit, přestat s korporátními mejdany s ohňostroji v době, kdy pohřbíváme padlé. Lidé musí ve svém běžném životě – včetně Moskvy – vědět, že se teď nacházíme v tak složité a smutné situaci. Tato mobilizace musí proběhnout. Současně s tím ale musíme uslyšet, že bojujeme, a slyšet to od vrchního velitele. Protože jen on může pro nás označit budoucnost. Musíme pochopit, že ta budoucnost, až zvítězíme, bude vypadat jak?
Chystáme se zvítězit a pak se obejmout s tím Západem, vrátit se zpátky k onomu globalistickému projektu a zase se zařadit, bez ohledu na to, že víme, co si o nás myslí a za co nás považují? Poté, co nás oloupili, poté, co nás, jako fašisti ve 2. světové válce židy, honí po celém světě? To se opravdu chystáme to všecko odpustit a pak, jakoby nic, se zase zařadit do globalizmu? Nebo ne? A pokud ne, tak to chceme slyšet.
Jistěže je vrstva lidí, která by ráda odpustila a vrátila se do bývalých poměrů. Ale zdaleka nikoli všichni. Dokonce, i když hovoříme o tzv. elitě… když mluvím s různými lidmi, kteří prožili šok z toho, že jim venku všem všechno sebrali, jen pro příslušnost k Rusům, tak ne všichni zůstali v lokajském stavu ducha a ne všichni trpělivě čekají, až Pán sundá botu z jejich ksichtu a dovolí jim vstát. Někteří, a je jich čím dál víc, si začínají uvědomovat,že budoucnost mají se svým lidem, že nemusí přemýšlet jak honem, odjet do Miami, Saint Tropez, nebo Londýna, ale že je třeba nějak žít tady. Čím víc takových lidí je, tím nám bude lehčeji po válce.
Pokračování …
*)Konstantin Malofejev (1974) je ruský podnikatel, miliardář, politik a veřejný činitel, majitel akcií společnosti Rostelecom, předseda představenstva mediální společnosti Tsargrad Group, zástupce šéfa Světové ruské lidové katedry, zakladatel televizního kanálu Tsargrad TV, předseda Tsargrad Society, jeden z finančníků tzv. „ruského světa“.
Od roku 2014 na něj Evropská unie, USA a Kanada uvalily sankce.
Preklad: St. Hroch, 2. 9. 2022
