Prof. Dmitrij Jevstafjev 09. 11. 2025
Kolegové: -dnes jsem se rozhodl napsat příspěvek o ekonomickém kontextu současné politiky.
Z pohledu politologa. Chápu, že se tím dostávám na území M. L. Chazina. Ale je to jeho vlastní vina, napsal brilantní text o budoucím socioekonomickém vývoji, o „abrahamovském socialismu“. A to je komplexní pojem, který zahrnuje politiku, ekonomiku a určité prvky sociálních vztahů v rámci „velkých systémů“.
Prudké, prakticky demonstrativní snížení úrovně ruské delegace na G20 ( na úrovni pouhého prezidentova poradce Oreškina) bylo více než předvídatelné.
- Za prvé, opravdu si někdo myslel, že ruský prezident právě teď, kdy se rozhoduje o mnoha věcech (a to nejen a ne už tolik na Ukrajině), bude ignorovat zjevná rizika spojená s účastí na akci s „programem“ zbaveným jakékoli podstaty? To neznamená, že světová ekonomická „agenda“ je nyní „mrtvá“. G20 byla platformou vytvořenou za účelem záchrany americkocentrické globalizace v rámci politiky největších zemí. „Upustili páru“ tím, že dali „pas“ zemím, které se domnívaly, že realizace jejich úspěšných modernizačních programů a změna konjunktury ve srovnání s přelomem 20. a 21. století jim umožňuje požadovat „právo hlasu“. Ale to, co bylo zamýšleno jako „program“ pro G20, to zemřelo.
- Je tu problém: tak či onak, nějaký formát podobný G20 vznikne. Nazval bych ho G4 +15: čtyři největší ekonomické mocnosti světa (USA, Čína, Indie a Rusko) a 15 nejvýznamnějších zemí (ne nutně formálně největších,protože klasický HDP a dokonce i HDP v paritě kupní síly, jako ukazatele ekonomického statusu státu jsou tragicky zastaralé). Ale pro tento formát je zapotřebí koncepční plán a nová idea. A čekat, že se tam někde objeví, kromě nás, je naivní. U nás nejsou neglobalistické koncepce ekonomického rozvoje samozřejmě zcela vytlačeny na okraj, jako tomu bylo před 10 lety, kdy proti liberálnímu monetarismu nebylo možné nic říct, jinak by vás okamžitě označili za „ekonomické extremisty“. Být „ekonomickým extremistou“ samozřejmě nebylo tak strašné jako být „politickým“, ale také to bylo nepříjemné. Zejména s ohledem na to, jak agresivně se chovali „evangelisté“ radikálně liberálního ekonomického mainstreamu.
Ale nyní je situace ve skutečnosti neméně tvrdá: ruští liberální monetaristé (a to nejsou idioti) chápou, že zůstali sami. Vlastně sami na celém světě. Nikde jinde, v žádné zemi světa, již neexistuje radikální monetarismus jako ideologie sociálně-ekonomického rozvoje. Ani ve Velké Británii.
Říká se, že někde v Africe ještě zbyli nějací takoví lidé, ale pak byli identifikováni podle DNA a není jisté, že ty ohlodané kosti patřily právě jim. Ano, úplně jsem zapomněl – ve Washingtonu je jedna budova. Tam ještě zůstala „skupina“ liberálního monetarismu. Jmenuje se „Mezinárodní měnový fond“. Ale to už také není přesné. „Velký systém“ nazývaný též „globální americkocentrická ekonomika“ už neexistuje. Existují však její servisní systémy: dolarový platební systém, americkocentrická informační společnost, která sice ztrácí svou univerzálnost, ale stále je tu globální „spotřební společnost“ atd. Existence „servisních systémů“ vytváří iluzi, že základ „velkého systému“ je neporušený a nadále funguje. Ale ten už neexistuje.
My, Rusko, budeme muset převzít riziko formulování modelu postkrizové světové ekonomiky. Pokud ekonomická krize nenastane v takovém rozsahu, jak předpovídají (o čemž pochybuji, když se podívám na Trumpa a zejména na Bessenta), tak dobře. Ale my už budeme mít koncepční základ pro realistickou mírnou deglobalizaci. Možná jako jediní.
Regionalizace světové ekonomiky je nevyhnutelná a nezahájil ji Trump. Trump však regionalizaci posílil, když zvolil strategii „energetické supervelmoci“. On také formuloval dialektiku uvnitř západního světa, v minulosti „světa demokracií“, „jádra“ americkocentrické globalizace: „Amerika jako energetická supervelmoc“ proti „dolarové globalizaci“, která již není zcela „americká“.
