Prof. Dmitrij Jevstafjev 19. 6. 2026
Dnešní příspěvek je zřejmě politicky nejkontroverznější za poslední dobu. To nejdůležitější skončí na uzavřených platformách s autorskými analýzami.
Doufám však, že si mých varování přesto někdo všimne. Moc toho udělat nemůžu, zvlášť teď. Ale něco ještě udělat můžu. Všechna rizika spojená se zveřejněním tohoto příspěvku si dokonale uvědomuji. Už jsem za to mnohokrát schytal. Ale co já, vyvrhel, můžu ztratit? Jen svědomí a čest.
Je pro mě důležité využít všechny dostupné možnosti, abych se alespoň pokusil své varování někam dostat…
Tento příspěvek se věnuje tomu, co jsem včera nazval „Syrského gambitem“. Ačkoli nejsem odborníkem na vojenské otázky a ani se do nich nechci pouštět, pokusím se ukázat, proč je varianta „útoku na Krym“ přinejmenším možná.
I za cenu ztráty Donbasu.
Ukrajina pod tlakem zjevných vojenských porážek a strategických plánů svých kurátorů (především Londýna, v menší míře Berlína; Paříž je zde přítomna jako „doplněk“) přechází od prostorového střetu s Ruskem k politické válce. Kyjev a jeho kurátoři již dávno (přinejmenším od jara 2025) pochopili, že vojenské porážky Ruska dosáhnout nedokážou. Odtud pramení pokus o „dlouhodobé zmrazení“. V něm hraje důležitou roli rozloha kontrolovaného území. Ta se po zmrazení podle současné linie fronty „vyměňuje“. Ale ani tato strategie se neosvědčila. Udržet území je pro Kyjev stále složitější.
„Politická válka“ problém území téměř ignoruje. Sází se na politicky významný úder za každou cenu, který pro protivníka vytvoří řadu faktorů na frontě i v týlu, díky nimž bude ukončení bojových operací nevyhnutelné. Pokud ne za podmínek Kyjeva, pak za podstatně příznivějších podmínek, než je „zmrazení podle linie fronty“. Důvodem, proč by Kyjev (a Londýn) mohly být donuceny přistoupit k této extrémně riskantní variantě, která i v případě úspěchu povede k prudkému vyčerpání vojenských zdrojů Ukrajiny, je pochopení nemožnosti zorganizovat intervenci ze strany „koalice ochotných“ v roce 2026 a dokonce ani v roce 2027. Hranici pro rozhodnutí o přechodu k politické válce lze pravděpodobně datovat na začátek jara 2026, kdy selhal jejich pokus o úplné zpětné dobytí Kupjanska. I to byl politicky motivovaný „uzel“, „druhý Bachmut“. Ale nevyšlo to.
Pro Kyjev je psychologicky poměrně snadné „vzdát“ Donbas. Jeho negativní postoj k tomuto regionu je trvalý. Donbas a zejména „slavjansko-kramatorská aglomerace“ jsou důležité pouze jako bojová pozice a opevněná oblast. Odchod odtud nebude mít pro Zelenského žádné negativní politické důsledky.
Vlastně je to již patrné: politický rozruch kolem „vzdání Donbasu“ je minimální. Chybně jsme přecenili význam Zelenského prohlášení, že ztráta Donbasu bude katastrofou. Zdá se, že šlo o manipulaci v rámci „handlu územími“. Nyní už to není nutné.
Ale přístup ke Krymu, i kdyby to mělo znamenat obrovské ztráty (a dokonce i bez vpádu do vnitrozemí poloostrova) – to je skutečně velký politický krok.
Poznamenávám:
Rozpad donbaské skupiny ukrajinských ozbrojených sil, zejména v oblasti Družkovky a také Konstantinovky, probíhá podstatně rychleji, než kdokoli předpovídal. Kdybych studoval vojenskou strategii, nazval bych to modifikovanou variantou „Schlieffenova plánu“. Nechat nepřítele proniknout hluboko v jednom směru, aby se narušila jeho logistika založená na přesunech. A udeřit v jiném směru. Samozřejmě s ohledem na nové vojenské technologie. Já však nejsem školen ve vojenských moudrostech a soustředím se tedy na politickou stránku „Syrského gambitu“.
A ještě jedna poznámka:
Ještě před návštěvou Whitcoffa a Kushnera v Moskvě by ukrajinské ozbrojené síly mohly provést průlom na frontě, aby tak ukázaly, že Ukrajina převzala iniciativu … (k tomu delší poznámka níže).
Zdroj:
https://t.me/dimonundmir
P.S. (překl.) – k tomu včerejší poznámka v Rusku populárního hráče a futurologa Sergeje Pereslegina: – „Událo se za poslední týden řada věcí, většina má za to, že jsou to události špatné… Je chci zklidnit slovy: – můžete si vydechnout! Před týdnem jsme se nacházeli v mimořádně nebezpečné situaci, v níž bylo nutné zakřičet. Poté jsem se mohl vrátit k obvyklému racionálnímu posouzení vývoje. To neříkám proto, že něco mělo být provedeno nebo pochopeno, ale v případě války je nutné dělat věci nepříjemné – i pro všechny.
Takže čeho jsem se tenkrát obával a proč můžeme to nebezpečí považovat do značné míry za prošlé. Zdá se, jakoby tlak na nás rostl, nicméně pro člověka, který neanalyzuje první válku, je tu podstatný rozdíl. Overtonovo okno bývá někdy velmi úzké – „buď teď, nebo nikdy“. V tomto případě, k mému, vašemu štěstí i štěstí celé země, protivník neprojevil strategické chápání událostí na frontě.
Teď o tom mohu mluvit, protože toto okno uteklo. V tu chvíli se projevila naprostá nadvláda protivníkova a jeho dronů nad vzdušným prostorem nad Krymem a pobřežím Azovského moře – pro nás velmi nečekaná a jasná. Ta vedla k podstatné změně situace na Krymu a k velkým rizikům na frontě. Protivník si především měl odpustit oněch 500 dronů na Moskvu a všechny síly (včetně letectva) soustředit na Krym a Přiazoví, kdy byly podmínky k proniknutí jednoho-dvou praporů dovnitř Krymu (viz mapka nahoře), což by nám způsobilo obrovské problémy a protivníkovi mimořádné posílení případné vyjednávací pozice.
Kritickým (pro nás) „oknem“ bylo období mezi večerem 10. a ránem 12.června, a já jsem s hrůzou sledoval ranní informace o takovém útoku. Kterýkoli stratég byl povinen tu operaci provést. Když jsem viděl, že to prošvihli, velmi se mi ulevilo. Ta šance se jim už nevrátí. Jistěže to budou zkoušet dál. Nicméně, protivník se vzdal jedinečné šance na strategickém směru ve prospěch teroristických útoků na velké plochy. Nepovažoval bych to za náš úspěch, ale za nepochybnou prohru protivníkovu – poučení pro náš genštáb…
Pridaj komentár