Prof. Dmitrij Jevstafjev 26. 1. 2026
Dnes, jako obvykle v pondělí, máme příspěvek o „hypotézách“ a „předpokladech“. Doplním je „detaily“, které zdůrazňují to hlavní.
Ale začnu základním konstatováním:
Hlavním výchozím bodem analýzy není relativně rychlý rozpad americkocentrického globálního světa, jehož centrem byl Euroatlantik. Důležitější je, že krize začala v „jádru“ globalizace. V říjnu 2024 by nikdo nemohl přijít na takový scénář „krize globalizace“. Za hlavní byl považován scénář krize (možná i „rozpadu“) ekonomického systému globálního světa (dolarového). Ačkoli se alternativní platební systémy (a dokonce i investiční systémy) rozvíjejí, krize nezačala v důsledku posílení „periferie globalizace“ (v termínech, které mi jsou bližší: surovinově-průmyslové poloperiferie), ale v důsledku rozpadu „jádra“ globalizace. A to rozpadu, který začal geopolitickými, nikoli geoekonomickými aspekty (dolarová ekonomika při všech nákladech funguje, i když již „nadoraz“ a ne všude). To nás mimochodem vrací k závěrům, které jsme včera uvedli v „dvojitém“ příspěvku o možných variantách neoglobalismu. Konkrétně o možnostech zaplnění vakua. A dále – dvě hypotézy:
- Hypotéza první. Pokud Euroatlantik vstoupí do fáze chaotizace, k čemuž již dochází, pak centrum systému nové globalizace (dosud ne „řídící“, ale „konsolidující“) rozhodně nebude v Evropě. Rusku to objektivně vyhovuje (ale jen do určité míry), stejně jako mnoha dalším. Zjednodušeně řečeno, všem. Ale vzhledem k mým včerejším poznámkám ohledně povahy proto-neoglobalismů zatím neexistuje žádná síla, která by byla objektivně schopna toto centrum „prohlásit“. A proto mají všichni klíčoví hráči, kteří se snaží stát se „akcionáři“ nového systému „vybubnovat“, zájem na určitém zpomalení rozpadu Euroatlantiku. Včetně dokonce i „neoglobalního Londýna“, který ve skutečnosti nejméně závisí na Evropě jako na „platformě“. A dokonce včetně Trumpa. Protože příliš rychlý rozpad mu nedá možnost realizovat projekt ve východním Středomoří.
Je tu ale nunace:
A začnu nepoliticky korektním závěrem o jednáních o Ukrajině, přičemž celkově podpořím názor kolegů o vysoké míře nespokojenosti ruské strany. Ale trochu změním směr zdroje nespokojenosti. Poznamenám, že výchozím impulsem pro tento závěr byl včerejší dialog s M. L. Chazinem po zhlédnutí jeho videokomentáře k aktuálním událostem z 25. 1. Upozorním na transformaci „písma Anchorage“ na „ducha“. To už byla manipulace, a to zcela „amerického“ typu. A poté – návrat situace díky úsilí Kremlu od „ducha“ k „Anchoragové formuli“. To ještě není „písmo“, ale je to srozumitelnější. „Písmo“ teprve přijde.
- Druhá hypotéza (téměř heretická) na základě výsledků Davosu. Ve „smyslovém“ koncepčním plánu jsou Evropané chyceni ve velmi jemném dilematu nové/staré. A nemohou si vybrat. Odtud pramení politická patová situace. Jediný, kdo je (relativně) schopný jednat, je Londýn. Taková jemná hra není pro Trumpa typická a je v rozporu s jeho obvyklým stylem vystupování. Troufám si předpokládat, že s Trumpem (nebo s někým z jeho rodiny) začal znovu spolupracovat Steve Bannon. „Znovusjednocení s Bannonem“, i když není propagováno (pokud mám, samozřejmě, pravdu), je vstupem do konfliktu s „hlubokými“. Bannon je nejhorším nepřítelem jak „hlubokých“, tak americké aristokracie. Ale je to také cesta k vytvoření nového modelu globalismu pravicového (ne-li ultrapravicového) zaměření. A koncept „Rady míru“ je zcela v souladu s politickou mentalitou Bannona. Řízení prostřednictvím paralelizace řídících struktur, do jedné z nichž je zabudován ideologický konsolidátor. Některé síly v Americe (ne Trump) pocítily potřebu nové ideologie. A začínají ji konstruovat…
Na závěr malá poznámka:
Události v Číně a blížící se rozuzlení v Íránu jsou prakticky demonstrativně propojeny.
Vše (v souvislosti s dalšími událostmi) skutečně vypadá jako pokus o protipřevrat ze strany Si.
Zdroj:
https://t.me/s/dimonundmir
