Ilustračný obrázok: flickr
Summit NATO ukázal, že agresivní vojenský blok nechce válčit s Ruskem. Jednoduše řečeno, bojí se. Ne, do posledního Ukrajince – prosím, do poslední kazetové munice, ale bojovat s vlastními vojáky – ani náhodou. Skrytý smysl toho, co se děje, spočívá v tom, že nejlepší mozky Ameriky už vypracovaly program mírového soužití velmocí. Stejně jako v roce 1945. Budete se divit, ale tento program jsme již četli.
Andrej Perla 20230715
Po summitu ve Vilnijusu se ve mně uzavřela pochybnost, zda je Západ připraven bojovat, a že má čím bojovat. Je u nich vše tak krásné, jak sami vyprávějí, a je Západ skutečně takovou nedobytnou pevností, jak tvrdí?
Nepřístupnost pevnosti ke dána v podstatě tím, zda ji chce někdo brát útokem. Protože ruská vojska nebudou zítra bušit na Brandenburgskou bránu a tím méně se naše tanky objeví na úpatí amerického Kapitolu. Ve skutečnosti probíhá velmi zajímavý proces a zajímavé je i to, že probíhá už několik měsíců. Je to proces poznání dnešního Západu, přičemž nejdřív na expertní úrovni a teprve potom na úrovni politiků, – proces uvědomění si toho, že válka proti Rusku, do níž se zapojili silami svých, jak se dnes říká „proxy“ – tedy silami Ukrajiny, ale západními zbraněmi a západními penězi, za plné západní podpory – ale tato válka nemůže být vyhrána. Oni to ani v nejbližší budoucnosti nepřiznají na žádné úrovni, ale už nyní chápou, že tuto válku vyhrát nemohou.
Oni to neuznávají na žádné úrovni oficiálních prohlášení. Podíváme-li se na Bidenovo prohlášení po summitu, tak tam najdeme zhruba toho: – „my budeme proti Rusku vést vyčerpávající válku, v níž se Rusko vyčerpá dřív…“. Nicméně, dokonce i Biden a v tomto prohlášení říká, že jsou nezbytná jednání o příměří. To se zřejmě stává mainstreamem.
Nicméně, velmi známý americký Think tank (mozkové centrum – pozn.překl.) „Rand Corporation“, zveřejnil letos dvě zprávy věnované válce na Ukrajině silami velmi prestižních svých analytiků Samuela Sharpa a Mirandy Pritt. První ze zpráv se jmenuje „Jak se vyhnout dlouhé vojenské konfrontaci – politika USA a dráha rusko-ukrajinského konfliktu“. To nebyla jen seriózní zpráva, ale zpráva lidí, kteří vědí o čem píší, která byla věnována pěti možným scénářům vojenské konfrontace (již jsem o nich psal v březnu, v překladu názoru prof.Ponomarjevové – pozn.překl.). Jdou po sobě od pro ně nejméně příznivého po nejpříznivější – následovně:
· Použití jaderné zbraně Ruskem;
· Eskalace konfliktu, v jehož rámci vstupuje do přímé konfrontace s Moskvou;
· Kontrola na územím;
· Vleklá poziční válka;
· Způsob ukončení konfliktu.
„Rand“ píše, že první dva scénáře ohrožují životní zájmy USA a je nutné se jim za každou cenu vyhnout. – Proč? Inu proto, že podle názoru analytiků „Rand“ (a v tomto s nimi nemůžeme nesouhlasit):
1. Pro Moskvu je tento konflikt otázkou života s mrti – to je v podstatě doslova totéž, co napsal filozof Alexander Dugin;
2. Pokud Moskva nebude moci na válečném poli vyhrát, může se rozhodnout pro použití jaderné zbraně. (s tím rovněž lze souhlasit, protože to je pro nás věc existenciální, proto si nemůžeme dovolit ustoupit ani prohrát);
3. Ruská generalita vnímá ideu použití jaderné zbraně pozitivně.
Co po válce?
To je ale jen první zpráva, zatímco druhá byla zřejmě součástí přípravy summitu NATO a nazývala se: „Budoucí politika USA v mírové době vůči Rusku“. To jsou seriózní analytici, kteří se vší vážností přemýšlejí o budoucnosti. A doporučení této zprávy znějí v našich uších jako hudba:
„Amerika by si měla vzít příklad z:
1. Jednání mezi Británií a Ruskem o Střední Asii, které probíhaly v letech 1899-1914. Představíme-li si, co tenkrát představovala politika koloniální Velké Británie, vzpomeneme si na Kipplingovy verše, kdy psal o nevyhnutelné válce s Ruskem mj. o Afghánistán – jednání se tehdy týkala rozdělení Střední Asie;
2. Vrátit se ke zkušenosti ustavení regionálního řádu po 2.světové válce, k jednáním USA s SSSR v letech 1945-46, tedy Postupim a to co následovalo – vytvoření OSN; faktické rozdělení světa, jak oni říkají: – mezi Západem a Východem;
3. Vrátit se ke zkušenostem americko-sovětského procesu uvolnění v letech 1969-75.
Zeptáme-li se sami sebe, cože to navrhují svému vedení? Vidíme, že navrhují svému vedení jednání mezi dvěma supervelmocemi o osudech světa. Je tam jistě poznámka, že to vše je nutné nejen pro nějaké podělení světa s Rusy, ale proto, aby si uvolnili ruce pro konfrontaci s Čínou – na to nelze zapomínat.
Zdůrazňuji, že „Rand Corporation“ jsou naši nepřátelé, a sedí tam hroziví, ostřílení rusofobové – ale blbce a neprofesionály si tam rozhodně nedrží.
Historie nás poučila, že jak Británie, tak USA proti nám bojují cizíma rukama …
Jsem vzdálen myšlence, že v USA jsou všichni zbabělci a neumějí bojovat. Jejich historie obecně napovídá něco jiného: – od Krymské války, kdy Británie skutečně svými vojsky, spolu se spojenci, vtrhla na území Ruského impéria, jsme se s nimi napřímo nestřetli – vždy se to snažili dělat cizíma rukama. Budeme-li otevření, uznáme, že my jsme zase podporovali své spojence, když oni někam vpadli. Ve 20.století Korea, Vietnam.
A co Sýrie?
Sýrie je krásným příkladem toho, co se stane, pokud se dostaneme do přímého kontaktu s Američany – ukazuje se, že oni nic takového neměli na mysli, a že pokud už tam jsou ruská vojska zřídka souhlasí se společným hlídkováním na území – s tím, že oni tam přece bojují výhradně proti ISIS… Není to jen proto, že by byli zbabělci, ale je to jejich nikoli jen modus operandi, ale modus vivendi – je to jejich způsob života, nepředpokládají vlastní boj na život a na smrt – jen cestou dolaru. Jakmile se ocitají před perspektivou smrtelného zápasu, hned mají na starosti něco úplně jiného. Jim nelze věřit – oni navrhnou jednání, navrhnou příměří a velmi krásné listiny.
Ale podstatou oněch jednání bude příměří a že Ukrajina zůstane nástupištěm, kde – jakmile se shromáždí dostatek sil – znovu válka propukne.
A nám nezbývá nic jiného než bojovat až k polské hranici. Ne proto, že bychom byli tak strašní nájezdníci a chtěli to, ale právě proto, že chceme pevný mír.
Preklad: St. Hroch, 16. 7. 2023
