34 písmen pro turkickou jednotu

Země turkického světa se dohodly na jednotné abecedě.
Vladimir Avatkov              17.09.2024

Zprávu o tom, že během zasedání 9.-11. září v Baku se sešla, třetí mimochodem, komise pro jednotnou abecedu turkického světa, bylo možné přehlédnout. Vždyť proces vytěsňování cyrilice probíhá již tři desetiletí. A samotný projekt – na zasedání v Baku bylo dohodnuto 34 písmen „jednotné turkické abecedy“ – je zcela umělým výmyslem, jakýmsi novým „esperantem“ pro určitou část světa, o němž již byla vyjádřena skepse: takové sjednocení jazyků odlišných svou genezí (například ázerbájdžánštiny a kazaštiny) povede k vzájemnému ochuzení a nahrazení jazykové identity odcizeným novým jazykem.

Existují však dvě nuance, dokonce tři.
1. První. Projekt „jednotného turkického jazyka“, jehož základem je turečtina, se nadále realizuje navzdory tomu, že samotné Turecko se nachází v nejhlubší socioekonomické krizi, za níž stojí krize geopolitické identity. To znamená, že „turkický svět“ má mnohem významnější hybatele než Erdoganovy osobní ambice. Do jaké míry leží uvnitř postsovětského prostoru, a nikoliv jsou vnášeny zvenčí?
2. Druhá. K formování jazykové a v budoucnu i sociokulturní základny „turkického světa“ nedochází pouze prostřednictvím hřmotných prohlášení R. T. Erdogana, na něž obvykle reagujeme, ale také „tichou prací“. Která zpravidla zůstává v zákulisí. A která je vlastně tou hlavní. Právě prostřednictvím takové „tiché práce“, která se někdy zdá být bezvýznamná – no, co je dohoda o 34 písmenech nové turkické pseudoabecedy ve srovnání se skutečně strategicky důležitými výsledky setkání Vladimira Putina a Igora Alijeva v Baku, které skutečně změnilo geoekonomiku? – Již tak řídnoucí vazby mezi Ruskem a postsovětským prostorem se rozpadají. A nejde jen o kulturu a komunikaci. Je to především ekonomika. Mimochodem, Ázerbájdžánu se tyto procesy z mnoha důvodů, včetně osobních vztahů mezi oběma vůdci, dotýkají méně. V jiných zemích je však vše mnohem smutnější.
3. Třetí – téměř nuance. Proti tomuto trendu se nelze postavit pouze politickou prací a součinností na nejvyšší úrovni. „Tichá práce“ obchází téměř všechny překážky postavené na nejvyšší úrovni. O to neproduktivnější bude rozdmýchávání protitureckých vztahů. Potřebujeme také plnohodnotné kontury systémové „tiché práce“. Máme požehnanou vědeckou a analytickou „školu“ a energické lidi schopné tuto práci vykonávat.

Na druhé straně
Překvapivé je, že syn tureckého prezidenta N. B. Erdogan se v poslední době stal téměř mluvčím protizápadní propagandy v Turecku. V každém případě je takto prezentován tureckými médii a protureckými blogy.
Erdogan junior má však kromě příslušnosti k významnému páru i dost regálií, což je hodně: třetí syn tureckého vůdce je úspěšným podnikatelem a také prezidentem Světové konfederace etnosportu, správcem Turecké nadace mládeže (TÜGVA) a šéfem správní rady Nadace pro šíření vědy.
Na včerejším setkání s mladými lidmi uvedl následující:
„Nemusíme být Zápaďané, abychom se rozvíjeli. Nemusíme vypadat jako lidé ze Západu. Musíme jen pracovat. Musíme být vytrvalí, odhodlaní, mít silnou vůli. Můžeme Západ dohnat a můžeme ho i předehnat.“

Mimochodem, v zimě se tentýž muž veřejně rozhořčoval nad tím, že izraelské sportovce nepostihl osud ruských atletů, kteří byli vyloučeni z mezinárodních soutěží. Podle názoru syna R. T. Erdogana měla být izraelská komunita podobně potrestána za krveprolití v Gaze, což se však nestalo, protože Západ se snaží udělat ze sportu politický nástroj.
Mimochodem, je zajímavé, že N. B. Erdogan získal vysokoškolské vzdělání ve Spojených státech. A buď tento „nevděčný student“ skutečně sejmul západní závoj z očí, nebo to (z nějakého důvodu) velmi dobře předstírá.
Erdogana ml. rozhodně nelze označit za proruského. On bojuje o to, aby byl nazýván turkocentrickým. A Turecko se ze západní orientace na národní zájmy zázračně obrodilo – a nejednou.