Ilustračné foto – Pixabay
Rostislav Iščenko (preklad St. Hroch)
.
Pokud ve větě „ruský vpád na Ukrajinu“ nahradíme slovo „Ukrajina“ slovem „Mars“ nebo „Měsíc“, změní se její formální obsah, ale postoj k aktuální politice zůstane nezměněn.
„Žádná ruská invaze na Ukrajinu se nekoná. USA si navíc ani nejsou jisté, zda jejich úsilí stačí na zorganizování provokace dostatečného rozsahu, aby se dalo hovořit o skutečné invazi. A přesto, i když se tato „invaze“ nekoná (vůbec nebo zatím), je faktorem globální politiky.
Jen za posledních 24 hodin se kromě pravidelného vnitroukrajinského pošťuchování proti sobě stojících oligarchických skupin, které se navzájem obviňují z „napomáhání Kremlu“ v jeho „plánech vpádu na Ukrajinu“, kterému už nikdo nevěnuje pozornost, se objevily tři závažné zprávy týkající se tématu „vpád“.
Britský ministr obrany Ben Wallace pozval Sergeje Šojgu do Londýna, aby s ním projednal společné bezpečnostní otázky. Britové si nejsou jisti, zda ruský ministr na jeho nabídku zareaguje. To je pochopitelné. Funkce a pravomoci členů vlády v Rusku a ve Velké Británii se poněkud liší. Vláda Jejího Veličenstva vládne zemi jménem panovníka a se souhlasem parlamentu a spojuje v sobě pravomoci výkonné, zákonodárné a hlavy státu. Každý z členů vlády je tedy kromě svých přímých povinností spojených s prací resortu, který vede, také součástí nejvyššího politického mechanismu, který řídí zemi; jeho pozice je nedílnou součástí vládní pozice, a proto může se svými zahraničními kolegy projednávat jakékoli otázky, včetně těch, které se týkají mezinárodní politiky.
Naopak v Rusku je vláda pouze kolegiální výkonnou mocí a pravomoci ministra jsou striktně vázány na oblast jeho působení. Mezinárodní otázky (bez zvláštních pokynů) mohou projednávat prezident, předseda vlády a ministr zahraničí. Premiér se však obvykle snaží nepřekračovat rámec zahraničně ekonomických otázek, pokud neexistuje zvláštní prezidentský pokyn, který by diskusi o konkrétní politické otázce povoloval.
Šojgu by tedy k jednání se svým britským protějškem potřeboval mandát od prezidenta a směrnice pro jednání schválené vládou (nebo prezidentem) a předem odsouhlasené ministerstvem zahraničí. Britský ministr nastínil téma jednání velmi široce, včetně otázek týkajících se navázání vzájemně výhodných vztahů (což zahrnuje hospodářskou spolupráci), interakce v oblastech společného zájmu (politická spolupráce) a bezpečnostních otázek, které se týkají obou zemí (politicko-vojenské otázky).
Ze všech výše uvedených témat se Šojguovy profesní činnosti týká pouze to poslední, a to jen částečně. Čistě vojenské záležitosti jsou v kompetenci náčelníků generálních štábů (kteří spolu nedávno telefonicky hovořili), zatímco politické rozhodování o bezpečnostních otázkách je v kompetenci prezidenta. Ministr obrany může ovlivnit postoj hlavy státu pouze tím, že vyjádří svůj postoj spolu s ostatními členy Rady bezpečnosti.
Pokud tedy Moskva usoudí, že britské návrhy mají skutečnou hodnotu a nejsou jen dalším pokusem o rozhovor pro rozhovor a mediální obraz, může vyslat Lavrova nebo některého z jeho zástupců do Londýna, aby posoudil možnosti přípravy setkání ruského prezidenta a britského premiéra. Pokud se jedná o další imitaci mírotvorné činnosti, což je pravděpodobné, proč se rozptylovat nesmyslnými rozhovory?
Britský ministr to všechno chápe, a proto není přesvědčen, že Šojgu přijede na rozhovor. Proto jeho návrh nemá nic společného s touhou najít řešení celého souboru rozporů mezi Ruskem a Británií. Je prostě součástí celkové informační strategie Západu, která se opírá o tezi o „ruské agresi“.
Britové si uvědomují, že se jim Putina nepodaří přimět k „pouhým rozhovorům“. Zároveň je třeba napodobit ochotu Západu ke „konstruktivnímu dialogu“. Setkání s ruským ministrem obrany je v tomto ohledu dobrý nápad. Stejně nemá pravomoc přijímat konečná zahraničněpolitická rozhodnutí. Není proto třeba se obávat, že by britská strana musela okamžitě přijmout konkrétní rozhodnutí. A tento příběh může být na domácím informačním trhu prezentován jako usilovná snaha Londýna zadržet „ruskou agresi“. Všichni na Západě už vědí, že „Rusko soustředilo stotisícovou invazní armádu“, aby „zaútočilo na Ukrajinu“. Ministři obrany se tedy scházejí, aby Británie mohla „chránit spojence“ a nenechala se sama zatáhnout do „války s Ruskem“. Pro britskou veřejnost naprosto rozumné vysvětlení smyslu v podstatě bezvýznamného setkání.
Podobně byla v Berlíně nalezena stopa „ruské invaze na Ukrajinu“. Uvnitř vládní koalice probíhá mírně řečeno spor, který hrozí jejím rozpadem. „Zelení“, kteří ovládají ministerstvo zahraničí (Annalena Baerbrock), opět změnili svůj postoj a znovu prohlásili, že Nord Stream 2 nebude spuštěn, pokud Rusko napadne Ukrajinu (není jasné, koho chtějí vystrašit). Ministryně obrany Christine Lambrecht (za SPD) reagovala, že „plynovod by neměl být zatažen do tohoto konfliktu“. Kancléř Olaf Scholz (SPD) již dříve zdůraznil, že německá ekonomika má na projektu SP2 životní zájem, a generální tajemník SPD Kevin Kuhnert naznačil, že Zelení se snaží využít mezinárodní agendu k tomu, aby zničili hospodářské projekty, které se jim nelíbí.
Rozkol v koalici je zřejmý a není jisté, zda se ho podaří překonat.
Deník „The New York Times“ (NYT) zároveň uvedl, že podle vysoce postaveného zdroje Služby bezpečnosti Ukrajiny (SBU), Rusko zahájilo hromadné stahování svých diplomatů a jejich rodin z Ukrajiny. Ruské ministerstvo zahraničí se omezilo na nepotvrzující a nevyvracející komentář, že „velvyslanectví v Kyjevě funguje normálně“ (co přesně je od dnešního dne normální režim, nebylo řečeno).
Zajímavé je, že „zdroj SBU“ se objevil v amerických novinách právě v okamžiku, kdy šéf CIA navštívil Ukrajinu. A pro „zdroj“ bylo zřejmě snazší dostat se do NYT než pro ukrajinský tisk, který se o tak významné události dozvěděl z přetisku americké publikace ruským „Kommersantem“. A konečně, aby nikdo nepochyboval o „ruské agresi“, Kanada oznámila svůj záměr vyslat na Ukrajinu malý kontingent speciálních jednotek, aby tuto „agresi“ nějak odstrašil a zároveň „podpořil ukrajinskou vládu“ a v případě, že by se situace vyhrotila (co by ji asi mohlo vyhrotit víc než invaze?), mají speciální jednotky evakuovat kanadské diplomaty.
K invazi tedy nedošlo, ale již se formuje agenda britského ministerstva obrany. Není tam, ale rozděluje německou koalici. Není tam, ale NYT už ví, že Rusko stahuje diplomaty (což téměř vždy předchází blízké válce) a Kanada posílá speciální jednotky, aby čelily chybějící invazi a dostaly své diplomaty ven, pokud začne.
Jak vidíme, nepřítomná invaze řeší informačně-politické problémy, které Západ potřebuje. Není těžké dojít k závěru, že s nemenším zápalem by Západ mohl bojovat proti „ruské invazi na Mars“. Je tu jen jeden nepříjemný rozdíl. S invazí na Mars můžete ve virtuálním prostoru bojovat, jak dlouho chcete, ale ve skutečnosti ji nelze vyprovokovat, protože žádní Marťané neexistují, a tedy ani přímý kontakt mezi nimi a Ruskem.
Ukrajina, bohužel, stále existuje. Její stav navíc naznačuje, že tato existence nebude trvat dlouho. Brzy se „vpád na Ukrajinu“ může stát stejně virtuálním jako „invaze na Mars“, a to v důsledku zrychlené devitalizace a následně rychlé virtualizace ukrajinské státnosti. Západ si proto musí pospíšit, aby tuto žluklou komoditu využil ještě naposledy.
Proto všechny ty hysterie se stahováním diplomatů a uzavíráním „SP-2“ kvůli neexistenci invaze a je alarmující, že pokud invaze nebude, ale člověk si ji opravdu přeje, bude, i kdyby se přemístila celá ruská armáda na Čukotku …
Zdroj: https://ukraina.ru/opinion/20220118/1033101434.html
.
Preklad: St. Hroch, 19. 1. 2022
