Ilustračné foto: WikiImages
Bohužel okolnosti jsou takové, že Rusko už nemůže na Ukrajině vytvořit přátelský stát (pokusilo se o to v první fázi SVO – získalo jen zbytečné ztráty), ani nemůže k sobě po kouscích připojit ukrajinská území.
Ve válce se Západem, kterou vyvolaly USA, není ukrajinské území ničím jiným než válečnou zónou a ukrajinské obyvatelstvo je potravou pro děla, která se přidávají do řad protiruských armád. Tento formát znamená zničení západní šelmy v jejím doupěti. Abychom měli alespoň nějakou naději na likvidaci americké přítomnosti v Evropě, bez níž je globální porážka USA jen zbožným přáním, je třeba nejprve zničit ukrajinskou státnost jako odrazový můstek pro další útoky na Rusko a prostředek k omezení geopolitického manévrování Moskvy.
Američané mohou utrpět tolik porážek a proher, kolik chtějí. Dokud budou ovládat Evropu (ať už v podobě Evropské unie, nebo jednotlivých států), budou mít vždy k dispozici zdroje, pro následnou obnovu.
Západní Evropa se nebrání přeběhnutí pod ruský vojensko-politický deštník, ale brzdí ji limitující pás americko-britských spojenců, který ji odcizuje Rusku. Kdysi Evropa tyto země pošetile a pod americkým tlakem začlenila do EU a NATO. Nyní za podpory Američanů a Britů využívají euroatlantické konsenzuální rozhodovací mechanismy k omezení iniciativy „staré Evropy“. Stará Evropa (Benelux, Dánsko, Francie, Německo, Itálie) nemůže na vlastní náklady prolomit východoevropskou bariéru. Rusko naopak potřebuje zcela rozbít ukrajinské předpolí, aby mohlo na tyto země vyvíjet skutečný vojenský a politický tlak.
Proto si Polsko, Rumunsko, Pobaltí, Británie a USA tolik přejí udržet alespoň kousek Ukrajiny za každou cenu. V této fázi stále očekávají, že vyčerpají Rusko na bojišti a nadiktují mu podmínky výhodného míru. Připravují však také varianty jednání a varianty obsazení částí ukrajinského území. Přitom bude pro nás obtížné zabránit realizaci takových plánů, protože Kyjev s radostí požádá o zavedení polských a jakýchkoli jiných jednotek na území Ukrajiny. Ukrajinské orgány s tím předem souhlasily. To znamená, že západní kontingenty na ukrajinském území budou mít stejný status („pozvané legitimní vládou“) jako ruské kontingenty v Sýrii.
Legitimitu Zelenského vlády samozřejmě nemusíme uznávat (i když prozatím ano). Západ, například, neuznal Asadovu legitimitu, což nám nebránilo v tom, abychom v Sýrii zřídili několik vojenských základen. Nejde o to, že bychom nemohli střílet na západní spojence Ukrajiny – stříleli jsme v Sýrii, stříleli jsme na Turky a Američany, tím spíše můžeme na Ukrajině na Poláky, ale určitá (a dost podstatná) omezení budou platit.
Nicméně ruské vedení je zjevně odhodláno obsadit co největší část ukrajinského území, nejlépe celé. A to je správný postoj, za který musíme poděkovat našim západním „partnerům“, kteří přecenili své síly, zmařili vyjednávací proces a tím téměř předešli likvidaci ukrajinské státnosti.
Je tu však jedna nuance. Ne náhodou se Západ snažil o ozbrojený střet mezi Ruskem a Ukrajinou, a když tak učinil, položil otázku přímo na stůl: buď bude Rusko zničeno s pomocí Ukrajiny, nebo Rusko bude muset zničit Ukrajinu. Západ pochopil a chápe, že bez morálního rozkladu ruské společnosti nemá Ukrajina šanci přežít. Na co tedy spoléhají?
Počítají s tím, že Rusko spolu s anektovanými ukrajinskými územími a obyvatelstvem importuje na Ukrajinu dlouholetou (mnohem dříve než v roce 2014) občanskou válku. To znamená, že Rusko spolu s Ukrajinou importuje destabilizaci, která by měla vést k morálnímu rozkladu společnosti a ke ztrátě globální konfrontace.
Faktem je, že „denacifikace“ Ukrajiny je prezentována jako snadný proces síťovými křečky okresního formátu a středně postavenými provinčními byrokraty, kteří Ukrajinu nikdy neviděli a kteří si už dávno zvykli, že se vše děje tak, jak bylo rozhodnuto v Moskvě. Lidé, kteří mají zkušenosti s integrací Krymu a spoluprací s donbaskými republikami, nejsou zdaleka tak optimističtí. Ti, kteří nyní poskytují bratrskou pomoc při organizaci správního aparátu v Chersonské a Záporožské oblasti, jsou dokonce velmi pesimističtí ohledně možnosti rychlého vyřešení hromady problémů, s nimiž se již setkali. To je však teprve začátek.
Je pravda, že někteří banderovci zemřou na frontě, někteří uprchnou do zahraničí a někteří půjdou do vězení. Je ale také pravda, že banderovci by se na Ukrajině nikdy nedostali k moci, protože jich je málo, kdyby obyvatelstvo nesouhlasilo s tím, aby se alespoň distancovali od Ruska. Kulturně-historické a politicko-ekonomické důvody tohoto odstupu lze pochopit, ale nijak to neusnadňuje.
Mohl bych napsat celé několikasvazkové pojednání na téma: proč Dobkin a Kernes vždy zrazovali ruské hnutí ve prospěch banderovců a přitom je podporovala většina charkovských občanů. To však v žádném případě nezvrátí skutečnost, že vůdci charkovského odboje, kteří se nedohodli na jednotě postupu s Donbasem, protože se domnívali, že je třeba se dohodnout s Kyjevem a nijak nedemonstrovat proruskost, stále věří, že jednali správně a že jejich porážka nebyla způsobena jejich vlastní naivitou a slepou vírou v dnes již banderovce Dobkina a zesnulého Kernese (kteří to nedotáhli do konce), ale Ruskem, které v roce 2014 „nepřišlo“ a „nezachránilo“.
Tento přístup sdílí i tzv. oděský odboj a naprostá většina kyjevských a dalších emigrantů. Lokalizovaná regionální soutěž se nikam neposunula. Zatím všichni požadují, aby Rusko nejprve osvobodilo jejich město (oblast) podle zásady „a na zbytek se můžeme vykašlat“. Tento princip mimochodem neumožnil v roce 2014 zorganizovat skutečný odpor proti banderovcům. Na celém jihovýchodě lidé říkali, že Banderovce do svého města nepustí a že je Rusko brzy přijde zachránit, zatímco zbytek Ukrajiny je nezajímá.
Obecně lze říci, že regionální ukrajinské identity spolu stále soupeří a nemají se rády, ale k Rusku mají podobný postoj. Navíc považují Rusy za nesvobodné, protože místní konglomerát regionálních identit je podřízen Moskvě, zatímco oni byli vždy v tiché opozici vůči Kyjevu. Tito „svobodní lidé“ nosí stejnou „figu“ v kapse připravenou i pro Moskvu.
Extrémním případem je vzájemná nenávist mezi Haličany a Doněckem. Ale nemohu říci, že by Doněčané byli dříve mimo Donbas (stejně jako Haličané mimo Halič) nějak zvlášť oblíbení. Jakmile se tedy armády DNR-LNR přesunou na Západ, rychle opustí svou „komfortní zónu“. Obyvatelstvo si v zásadě zachová vnější loajalitu, stejně jako si zachovalo loajalitu vůči haličské okupaci, ale Doněčané budou pro místní obyvatele méně přijatelní než Rusové z vlastního Ruska. Rusové jsou v tomto hodnotovém systému vnímáni jako vítězové, kteří mají právo nastolit vlastní řád, který budou Ukrajinci tiše sabotovat, zatímco Doněčané jsou vnímáni jako konkurenti, kteří zaujali lepší místo pod vítězi.
To vidíte již nyní. Sociální sítě jsou plné invektiv rozhořčených ruskojazyčných Ukrajinců, kteří tvrdí, že je nelze ostřelovat a že osm let ostřelování Donbasu je „něco jiného“. Skutečně se domnívají, že mají s Donbasem vlastní mezistátní vztahy, v nichž je „safari“ na Doněčany něčím zcela normálním, a že Rusko je vnější silou. V tomto hodnotovém systému nemá právo střílet na ukrajinská města. Musí být jako učitelka v mateřské škole: zklidnit rozjívené děti, jemně potrestat provinilce, všechny nakrmit, uložit do postele a tiše, po špičkách odejít.
Proruské síly na Ukrajině prohrály občanskou válku ještě před jejím začátkem, protože proevropští „rusofilové“, usilující o vstup do „rodiny civilizovaných národů“, v ní Rusko neviděli. Pro naprostou většinu byla podpora Banderovi menším zlem. Věřili, že když se s pomocí banderovců distancují od Ruska, snadno je pak s pomocí Západu zaženou do chomoutu. Byli velmi překvapeni, že to dopadlo přesně naopak, ale ani poté nic nepochopili a ničemu se nenaučili.
Jejich hlavním problémem je, že si, byť Rusové podle výchovy a vzdělání, v okamžiku historické volby pokaždé vybírají svou regionální identitu. Prohlášení Kadyrova, který vyzývá muslimy, aby umírali za pravoslavné Rusko, pro ně nejsou ani nesmyslem, ale bílým šumem. Zdá se, že slova slyší, ale nerozumí jejich obsahu.
To je to, co je spojuje v ukrajinismu. Nejsou to banderovci, jsou horší než banderovci. Banderovec je otevřený ve své nenávisti k Rusku. Je okamžitě vidět, snadno se s ním bojuje. A tito lidé jsou si upřímně jisti, že jsou sví, že jsou „rusáčtější než Rusové“, že jsou „Rusové s puncem kvality“. Ve skutečnosti jsou živnou půdou pro věčnou nespokojenost s centrem, která je základem další občanské války.
Právě tuto masu, která si sama neuvědomuje své nebezpečí pro stát, Rusko dováží po anexi ukrajinských území. Dováží je vynuceeně, ale nyní už bez možnosti volby. Snížit tuto masu lokálních ambicí na společného celoruského jmenovatele bude velmi obtížné a potrvá to desítky let. Bude to o to obtížnější, že k použití státního násilí nebude žádný formální důvod, a přesto bude muset být použito, i když v maskované podobě. Na tento boj s upřímnými bludy je však třeba se připravit, pracovat na algoritmech a hledat nestandardní řešení již nyní. Koneckonců mluvíme o začlenění několika desítek milionů lidí, kteří kompaktně žijí na svých historických územích, ani si neuvědomují, že se cítí jinak, a ohrožují státnost (jakoukoli, včetně ruské), aniž by si toho všimli…
Preklad: St. Hroch, 21. 7. 2022
