Putin, Šojgu, reformy, válka a řízení

Sergej Pereslegin       27.12.2022
 
K jednání Putina se Šojgu k otázkám armádní reformy …
Především jsem zaznamenal, že příliš osobní systém řízení, který má dnešní Rusko, vede k určitým disproporcím. Stále se musí cosi projednávat osobně s prezidentem, nebo ministrem obrany – v jistém smyslu je toto kritika.
 
My ale postupně začínáme připomínat císařské Japonsko čtyřicátých let, kdy pro společnou akci armády a námořnictva bylo nutné svolat speciální poradu za císařovy přítomnosti. U nás to souvisí s příliš „ručním“ způsobem řízení. V každém případě nebylo nic podstatného řečeno ve věci pokračování mobilizace. Pokud se ale pozorně zaposloucháme do Putinových slov, najdeme tam spíš nikoli pocit, že by nebyla potřeba, ale pocit, že je natolik nepřipravena a materiálně nezajištěna, že organizovat ji nyní by bylo zbytečné. Nicméně si počkejme na začátek zimy…
 
Ve všech ostatních věcech pozoruji snahu o postupné přijetí reality. Takže se vyjasnilo, že po rozpadu SSSR probíhalo snižování stavů, délky vojenské služby (ZVS) i omezování zbrojní výroby, jakož i všeho, co se ve vojenské sféře dělá – to vše se dělo do značné míry nepromyšleně.
 
V důsledku vznikla situace, kdy armáda nebyla schopna rychle splnit uložený úkol. Což bylo vlastně už i přiznáno.
 
O co se opírali při omezování armády? Především o názor, že moderní válka nevyžaduje velké ozbrojené síly, a proto lze snižovat nebo dokonce zastavit odvody do základní vojenské služby a pracovat jen s profesionály, s maximem techniky a minimem lidí. Proti tomu měli výhrady historici, kteří tvrdili, že válka není zábavou pro státy ani boj o zdroje. Válka že je určitý způsob řízení, rubová, stínová strana řízení. My jsme vždy tvrdili, že reálné řízení potvrzuje skutečné hodnoty řízení, zatímco válka odvrhuje hodnoty nesprávné. Dále jsme hovořili o tom, že válka je sociosystémový mechanizmus – pokud je to sociosystémový mechanizmus, pak je lidský. Proto jsem nikdy nevěřil ve války bez lidí, vždy jsem je považoval za pavědu.
 
Dále jsme si řekli, že po každé revoluci ve vojenství, se vždycky hovořilo o tom, že teď už jsou to jasně lidíprosté války malých skupin profesionálů, ale vždycky to bylo provázeno odvody pod nejrůznějšími záminkami.
 
Takže první, k čemu došlo, že nekoncepce války bez lidí skončila. To znamená, že je nutná vojenská služba, odvody, prodloužení ZVS, aby se povolanci stačili dostatečně fyzicky připravit. Jistěže budou nezbytní profesionálové a ve velkém počtu – proto soukromé vojenské organizace.  To je jedna stránka věci, zatímco odvody, dávající masu vojsk, jsou strana druhá.
 
Nebylo dost hlasitě řečeno nic o tom, že mobilizace 22. září proběhla vyloženě špatně, ale bylo decentně řečeno, že to byla první mobilizace od druhé světové války, a proto jsme na ni, přirozeně, nebyli připraveni. Nemohu si odpustit poznámku, že to tak „přirozeně“ nebylo, protože když byla prováděna historicky první mobilizace, prováděli ji rovněž bez zkušeností, atd., přesto proběhla podstatně hladčeji než nyní. Je naprosto zřejmé, že nám vysvětlí, že nikoho za to trestat nebudou, což ovšem neznamená, že tomuto nevěnovali vůbec žádnou pozornost.  
 
Upřímně řečeno, vnímám prezidentovu i ministrovu výpověď jako přání zapracovat na chybách, které se projevily během 10 měsíců války. Jistě, chtělo by se říci, že trochu pozdě, že se to mohlo udělat přinejmenším o půlrok dřív, ale kdyby mi odpověděli, že je lépe pozdě, než nikdy, nerozporoval bych to. Když jsem si to vše pročetl, pocítil jsem jakési deja vu… – a sice, že tato reforma je v podstatě protireformou k té z let devadesátých. V podstatě jde o obnovu systému přípravy a velení vojsk, typického pro SSSR. Pokud ano, pak je to znovu práce na chybách, ovšem v měřítku už nějakých 25-30 let.  Mohl bych říci, že takové zaostávání není možné likvidovat, ale cosi mi napovídá, že pokud by dnes NATO provedlo takovou mobilizaci, ukázalo by se, že oněch 25-30 let rovněž ztratilo úplně zbytečně také.
 
My ale vždycky vidíme jejich nejlepší síly a moderní oddíly…
Ano, tyto jejich oddíly bojují vždy slušně. Ale říci, že předvádějí fázovou dominanci, nebo aspoň zřetelnou systémovou dominanci, – bych neriskoval, třebaže nějaké přednosti některých momentech na Ukrajině jistě ukazují.
 
Takže začínáme-li provádět reformu k odstranění 25-letého zpoždění, je logické, že stejnou reformu induktivně zahajuje i NATO. No a v této situaci Ukrajina stále víc ztrácí subjektivitu a postupně se mění, ani ne tak v pole proxy-války, jako spíš v pole proxy-vojenské reformy, kde si zúčastněné strany vyjasňují, co se jim v průběhu války podařilo v bojové a technické přípravě, a co si ještě vyžádá nápravu před budoucími vážnými střetnutími…
 
V povídce Roberta Shekliho „Zvedá se vítr“ (A Wind is Rising) se skupina uváznutá na planetě dostává do strašné bouře, z níž se pracně dostávají a po jejím utišení vidí kolem spoušť, kdy z jejich základny nic nezbylo. Od místních obyvatel se ale dovídají, že předpověď počasí, kterou od nich dostali a již pokládali za chybnou, je už poslední, protože léto končí a začíná sezóna nebezpečných zimních bouří, a dochází jim, že to, co právě zažili, je místními považováno jen za silnější větřík…
 
Obávám se, že jak NATO, tak i Rusko se nyní nacházejí v postavení pozemšťanů v oné krásné povídce, jejíž poslední řádek zní: „A vítr sílí…“.
Z tohoto hlediska sám fakt, že se pracuje na odstranění chyb, je příjemné zjištění.