Proč demokracie musí mít přívlastek „liberální“?!

Opakovaně jsem psal o protiústavnosti prosazování teorie i praxe, že ČR je země, která se řídí tzv. „liberální demokracií“. Citoval jsem přitom Ústavu – Listinu základních práv a svobod, která v čl. 2 odst. 1 říká – cituji – „Stát je založen na demokratických hodnotách a nesmí se vázat ani na výlučnou ideologii, ani na náboženské vyznání.“
Dosud jsem však nikde nenarazil na článek, text, vyjádření významné osoby, která by to, co říkám a píšu já, napsala nebo prohlásila také.

Až dnes – a kupodivu na slovenských „Hlavných správach“, kde to napsal PhDr. Marián Kluvanec PhD. https://www.hlavnespravy.sk/odkaz-liberalom-slovensko-si-nedame/3506812, který v delším článku mj. uvádí – cituji –
„Novinári dnes tvrdia, že „nezávislé médiá sú pilierom liberálnej demokracie.“ Aktivisti z mimovládok tvrdia, že „tretí sektor je pilierom liberálnej demokracie.“ Až sa zdá, že piliermi (liberálnej) demokracie sú tu všetci, okrem legitímne zvolených zástupcov ľudu… Ale otvára sa pritom iný zásadný problém: prečo hovoríme v súvislosti so Slovenskou republikou automaticky o „liberálnej“ demokracii? Kto a odkiaľ zobral, že ideológia liberalizmu je pevne danou súčasťou našej demokracie? Veď Ústava SR jasne uvádza, že našu vlasť nie je možné viazať na žiadne náboženstvá ani ideológie!
Učia sa to deti na občianskej náuke: Slovensko je krajina zriadená na princípoch zastupiteľskej demokracie. Zástupcovia ľudu sú volení v slobodných voľbách. Ktokoľvek si môže založiť politickú stranu a uchádzať sa o priazeň voličov – žijeme v slobodnom, demokratickom zriadení. Toto je tá sloboda a demokracia, o ktorej hovoríme po celý čas.
Pokiaľ ide o samotné piliere demokracie, sú nimi legislatíva, exekutíva a judikatúra. Žijeme teda v právnom štáte, kde sme si pred zákonom všetci rovní. A s každými novými voľbami vystavujeme predchádzajúcej vláde vysvedčenie.
Takto to jednoducho je. Bodka!
Kde nabrali novinári a aktivisti teóriu, že naša zastupiteľská demokracia je zároveň liberálna?
Liberálna demokracia sa v praxi prejavuje tak, ako si to želajú zakladatelia filiálok Nadácie otvorenej spoločnosti po celej strednej a východnej Európe: pod rúškom ľúbivo znejúceho hesla o „slobode jednotlivca“ prináša do regiónov bývalých socialistických krajín nestálosť, polarizáciu spoločnosti, až chaos. Prináša ideu, že model amerického sna je univerzálny – že každý z nás hrá hlavnú rolu vo filme svojho života.
Je to len ďalšia, krásna nová ideológia, pod ktorej atraktívnou maskou sa skrýva falošný hráč.
….“
Článek si zaslouží přečíst celý, já dávám jen ten výtažek.

Díky, pane Kluvanče.
Už jsme dva, kdo to otevřeně tvrdí. Kdo není zaslepený, jako všichni ti obdivovatelé pohádkového krále, co na sobě neměl šaty, a kdo jako to malé děcko křičí – „Král je nahý!“.

Jak to zpíval Karel Kryl? – „Demokracie rozkvétá, jen s kosmetickou vadou…“.
On pak zpíval o těch, co kradli po léta, ale ta „kosmetická vada“ současné demokracie, tj. „vlády lidu“, spočívá v něčem jiném (kradlo se za každého režimu). Ta demokracie „chytila virus“ a začala tím pádem slynout „liberální demokracie“. A ze způsobu vládnutí a tvorby státních orgánů prostřednictvím voleb se tím pádem stala IDEOLOGIÍ. Nejprve ideologií nesnášenlivosti svobodných názorů, primárně samozřejmě těch, které nehudly „s nimi“ v akordu.

U nás – a vlastně v celé EU kromě Maďarska a posledního půl roku Slovenska – si „liberální demokracie“ pohodlně vládne (že na bázi globálního oligarchického mafiokapitalismu, je tak nějak samo sebou). Má to pevně v pařátech. Ale tam, kde o ty pařáty přišla a kde se vlády ujala uskupení, která „demokracii“ toho liberálního hnoje chtěla zbavit, primárně na Slovensku (protože v Maďarsku jim Viktor Orbán a jeho příznivci ten prostor neotevřeli), tyhle od moci odstavené ksichty svou „liberálně demokratickou tvář“ přetavili ve fašismus.
„Fašismus je označením typu politické ideologie, jejímiž typickými rysy jsou zejména autoritářský a vůdcovský princip, vypjatý nacionalismus, militarismus, sociální darwinismus, kult modernity, mládí a síly.“
Zatím to nahlas říká málokdo. Ale mnoho, mnoho lidí to vidí a chápe.

Jaká by demokracie ale měla být?
Demokracie je tam dost často dehonestována, je třeba přirovnávána k yettimu, kterého také dosud nikdo neviděl.
OK, jasně, že demokracie není nic hmotného, nic, co lze spatřit či si ohmatat. Protože „vláda lidu“ slynoucí „demokracie“ se realizuje primárně ZPŮSOBEM UTVÁŘENÍ STÁTNÍCH ORGÁNŮ moci zákonodárné (ve všeobecných, rovných a přímých volbách s tajným hlasováním) a od nich odvozené moci výkonné na všech úrovních organizace společnosti, tj. republikové, krajské a obecní (městské) a vedle toho FORMOU VÝKONU VLÁDNUTÍ, která „musí“ (uvozovky použity záměrně) odpovídat imperativu čl. 6 Ústavy – cituji – „Politická rozhodnutí vycházejí z vůle většiny vyjádřené svobodným hlasováním. Rozhodování většiny dbá ochrany menšin.“

Nakolik je ovšem tato povinnost, tato podmínka ve skutečnosti dodržována, na to má jistě každý svůj názor, zvláště pokud se např. povinnost státní moci dbát zájmu menšin mění v diktát některých menšin ostatním členům společnosti i státu samotnému (který, protože se řídí ideologií liberální demokracie, ten diktát proti většině akceptuje).
S obsahem pojmu „demokracie“ úzce souvisí také odstavce 1., 3. a 4. článku 2 Ústavy, které říkají – cituji –
„(1) Lid je zdrojem veškeré státní moci; vykonává ji prostřednictvím orgánů moci zákonodárné, výkonné a soudní.
(3) Státní moc slouží všem občanům a lze ji uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon.
(4) Každý občan může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá.“,
a odstavec 1. článku 2 Listiny základních práv a svobod, který stanoví, že – cituji –
„Stát je založen na demokratických hodnotách a nesmí se vázat ani na výlučnou ideologii, ani na náboženské vyznání.“.
Ústavní rámec je dán zcela zřetelně.

Na jednom ovšem trvám – „liberální demokracie“ vybočuje z rámce pojmu „demokracie“, jak ho zakotvuje Ústava. Je ideologií a jako taková nemá při „správě věcí veřejných“ místo.
Každý, kdo při výkonu správy státu se zaštiťuje „liberální demokracií“, jedná protiústavně.

Všimnite si, ako veľmi súčasní mainstreamoví vládcovia a ideológovia obľubujú oxymorony. To sú slová alebo výrazy, ktoré spájajú dve úplne protichodné kvality. Ak takto charakterizujú niektorú svoju politiku, je spravidla prakticky nerealizovateľná. Leda násilím. A aj to sa len násilím presadí názor, že bola realizovaná úspešne.
Presne tak, ako kolektívny západ „víťazí“ proti Rusku na Ukrajine.
Príkladom takej „oxymoronovej“ politiky je „inkluzívne vzdelávanie“. V zmysle súčasne vzdelávať aj pestovať inklúziu, teda tú istú látku sa súčasne v jednej skupine učia deti veľmi šikovné aj zaostávajúce. Je žiadúce, aby toto snaženie malo pozitívne výsledky, tak sa patrične upravuje hodnotenie… Na úkor rozumu.

Liberalizmus je politická doktrína, ktorá sa sústreďuje na ochranu práv jednotlivcov. Je extrémne individualistická. Demokracia je principiálne kolektivistický spôsob riadenia verejných vecí. „Liberálna demokracia“ je dokonalý oxymoron.
„Ani nahá, ani oblečená“, ako v rozprávke Jana Wericha o princeznej Kolobežke prvej z knižky Fimfárum.
Ťažká hádanka, ktorej riešenie si vyžaduje neobyčajne bystrý rozum.