Ilustračné foto – Pexels free photos
Michail Deljagin*)
Videokonference Si Ťin-pchinga s Bidenem ukázala neochotu a nepřipravenost pólů nového bipolárního systému na přímý střet, i kdyby se jednalo o Tchaj-wan.
Bezprostředním důvodem pro jednání bylo pochopení čínského vedení, že sjednocení s Tchaj-wanem (které pro Čínu znamenalo dokončení historického procesu obnovy celistvosti vlasti, započatého znovuzískáním kontroly nad Tibetem v roce 1950) by vedlo ke zhroucení světových trhů a ke zničení její pověsti, a tím i jejích vyhlídek.
Proto by bylo moudré, kdyby Čína počkala do konce léta příštího roku, kdy se trhy nezhroutí (například v důsledku snížení dolarové emise), a pak se znovu spojila, až to nikoho jiného nebude zajímat.
Američanům tento přístup více než vyhovuje: pokud sjednocení nebude začátkem zkázy starého světa, ale jen jednou z jeho epizod, nebudou Číně příliš demonstrovat svou bezradnost a zachovají si tvář a s ní i vliv a peníze.
Na strategické úrovni Čína i USA hledají možnosti před probíhající globální transformací – od síly finančního kapitálu k síle digitálního kapitálu (zpočátku pravděpodobně ve spojenectví s průmyslovým kapitálem) – a snaží se co nejméně tlačit na pilu, aby nevyhnutelné změny byly plynulejší, a tedy srozumitelnější, a pokud budou mít štěstí, i využitelnější a méně destruktivní.
Přenechávají však moc nad událostmi představitelům budoucnosti – „digitalizátorům“.
Kromě „digitalizátorů“ (kteří zřejmě rozdrtili projekt obnovení Rakouska-Uherska jako organizační struktury starých evropských konzervativních elit) a „BigPharma“ připojené k jejich impulsu spěchá Anglie využít historické příležitosti, která se jí otevřela.
Její cíl je jednoduchý: zničit EU (ve stylu S. Bannona), aby se tak zbavila své zóny vlivu, která již zahrnuje přinejmenším Francii, řízenou investičním bankéřem z Londýna, Španělska a Portugalska a několik území ve Středomoří (počínaje Maltou). Polsko, Pobaltí a Ukrajina, které se bojí, že budou vázány na angažmá USA v Číně, se do něj jako nástroj Anglie rády zapojí.
Aby Anglie zničila EU, musí se nejprve podkopat pod Německo – a Boris Johnson už požaduje volbu mezi spolehlivými dodávkami ruského plynu a jinou verzí „evropských hodnot“, štábní letadlo britského letectva kmitá mezi Krakovem a Kyjevem, Polsko organizuje uprchlickou krizi (zřejmě prostým zvýšením tarifu pro tranzit nelegálních migrantů přes své území), teroristé z armády Ukrajiny opět začínají žehlit Donbas a němečtí političtí kastráti opět odkládají certifikaci „Nord Streamu-2“.
S cílem vyprovokovat a zdiskreditovat Rusko a Írán (aby USA vynakládaly své manažerské zdroje na budování vztahů s nimi, a nikoli na omezování britského satelitu, který se vymaňuje z moci) se znovu rozhořívá ázerbájdžánsko-arménská válka.
Mimochodem, hospodářské oslabení Německa je objektivně výhodné i pro Čínu, protože rozšiřuje její možnosti na evropském trhu – a v tomto ohledu se Anglie na vyšší, strategické úrovni staví na stranu Číny proti USA. Ale v USA tomu nikdo nerozumí, natož aby na to reagoval.
Na tomto pozadí nabývá nového významu úsilí premiéra Mišustina o zvýšení efektivity vlády a vybudování investičního okruhu, který by neutralizoval snahy zástupců západních banksterů.
Systém strategického plánování – flexibilní, s vlastní strukturou (od konkrétních resortních opatření přes vládní strategické iniciativy až po celostátní cíle prezidenta) a kombinující odvětvové a regionální vertikály řízení – zatím postupně čelí liberálnímu vymývání mozků země uměle vytvořeným hladem po penězích.
Zvýhodněné úvěry a dotace zaměřené na podporu spotřebitelské poptávky, podporu zemědělství a vývozu s následným splácením výnosů ve formě investic (i prostřednictvím offshore společností) kvalitativně snížily ničivost krize a udržely stabilitu ekonomiky. Průmyslová odvětví, která dostávají nepřímou státní podporu (strojírenství, hutnictví, chemický průmysl, výroba hnojiv, zemědělství), vykazují stabilní růst o 3-5 %.
Jen ve třetím čtvrtletí byl rozsah sociální podpory ze strany vlády prostřednictvím všech kanálů odhadován na 4 biliony rublů – z toho nejméně polovina šla do zemědělství a obchodu. Nyní vláda zvažuje dodatečné zdanění nadměrných zisků obchodních řetězců, které by mohlo přinést rozpočtům 300-500 miliard rublů, a to s brzdou růstu cen (a ne s jejich obvyklým náběhem).
Ano, tyto metody jsou samozřejmě příliš komplikované, a tudíž nákladné – ale to je cena, kterou je třeba zaplatit za politicky vyvolanou trvalou kontrolu měnových orgánů ze strany liberálů. Za účelem neutralizace destruktivní liberální politiky vzniká tzv. „velké ministerstvo financí“, které spojuje ministerstvo hospodářského rozvoje, Federální daňovou službu, vládní think-tank a koordinační struktury. V tomto systému si ministerstvo financí zachová své obvyklé funkce finančního ředitele, zatímco jeho v podstatě diktátorské pravomoci, které zemi tolik škodí, budou jemně, ale nevyhnutelně oslabeny.
Zároveň digitalizace, která zajišťuje, když ne partnerství, tak alespoň vzájemné porozumění s budoucími vládci světa, zaručuje Rusku místo v globální soutěži nadcházející éry.
Tato neviditelná modernizace díky svému postupnému a mozaikovitému charakteru obnovuje institucionální možnosti rozvoje Ruska právě v okamžiku, kdy destrukce obvyklých mezinárodních vztahů začíná otevírat reálné možnosti tohoto rozvoje.
Navzdory všem vnitropolitickým excesům zůstává Rusko třetím světovým mocenským centrem – a má proto mimořádně důležitou stabilizační a řídící funkci.
*) Michail Deljagin (1968) – populární ruský ekonom, politik, publicista. Nový poslanec ruské Státní dumy za stranu „Spravedlivé Rusko-Za pravdu“ (obdoba sociální demokracie), místopředseda parlamentního výboru pro hospodářskou politiku.
Preklad: St. Hroch, 23. 11. 2021
Zdroj:
