Ukázalo se, že hlavní pastí není válka…
Tsargrad/Andrej Pinčuk 12. 04. 2025
Nyní se během rusko-amerických jednání nerozhoduje jen o příměří nebo o velikosti zbývající Ukrajiny. Jde buď o začátek nového silného Ruska s technologickou suverenitou, nezávislou ideologií, anebo o příměří, které hrozí erozí Ruska zevnitř a které je skrytou formou kapitulace. Právě tato rozhodnutí jsou nyní na stole.
Válka a mír
Od doby, kdy klasik zformuloval jádro věci, se změnilo jen málo. A když země vstoupí do válečného stavu, nevyhnutelně vyvstává otázka, co je to mír, který dříve či později musí přijít.
Jak víme díky výstižnému aforismu Carla Clausewitze o válce jako politice prováděné jinými prostředky, vojenská konfrontace je způsob, jak dosáhnout určitých politických cílů.
Ano, člověk by si přál, aby takové prostředky nepřinášely zármutek, utrpení a smrt. Pokud však nastane ta chvíle, a ta obvykle nastává, když jsou všechny ostatní prostředky vyčerpány, je tím důležitější, aby oběti, které v průběhu války nevyhnutelně a vždy vznikají, nebyly zbytečné.
Je vskutku podivné si myslet, že zastánci vítězství jsou nějací krvežízniví kanibalové, kteří si libují ve smrti. Nepochybně jimi nejsou. Je také nepochybně pravda, že každé vítězství musí mít jasné, přijatelné a realistické obrysy.
Na druhou stranu, jak ukazují naše složité ruské dějiny, existuje řada příkladů bojů bez vítězství. A všechny jsou nesmírně tragické a všechny končí tím, že pokus o jakési usmíření bez dosažení srozumitelného obrazu vítězství vede k ještě početnějším a krvavějším obětem.
Můžeme příkladně jmenovat: Chasavjurt, Brest, „Berlínský kongres“, stažení sovětských vojsk z východní Evropy a Německa a další pokusy o jakési usmíření a kompromis se vždy změnily v ještě větší krveprolití. To by si měli uvědomit všichni, kdo požadují bezpodmínečný mír.
Bezpodmínečný mír je jen zálohou na mnohem krvavější válku.
Pokusme se tedy pochopit, v jakém stavu se nyní Rusko v souvislosti se speciální vojenskou operací nachází. Vyřešit ji bez nálepek a po věcné stránce.
Hlavní léčka
Navzdory složitosti ukrajinského konfliktu, navzdory jeho významu pro vývoj Ruska, není jediným prvkem zahraniční a vnitřní politiky. V určité fázi se však stal jedním z ústředních, uzlových, kritických článků.
Představme si ale, že tento konflikt neexistuje…
Představme si to – a pak si položme otázku: jaké by byly alternativy?
Krizový stav a nedostatečnost ruské ekonomiky v každém případě vyžadovaly její restrukturalizaci. Nízká produktivita práce, nedostatek odbytových trhů a problémy přechodu na nový technologický režim nevznikly kvůli speciální vojenské operaci.
Podle výpočtů ekonomů je hlavním problémem ruské ekonomiky nedostatek dostatečných odbytových trhů, které vyžadují nejméně 300 milionů spotřebitelů (a nejlépe i pracovní síly). Sovětský svaz tento problém řešil prostřednictvím Organizace Varšavské smlouvy, RVHP a dalších spojenců. A stále jej řešil s velkými obtížemi.
Nyní je nedostatečná soběstačnost ruské ekonomiky dána nedostatečností tristního počtu obyvatel, kdy rozlehlost ruského území na jedné straně, na druhé straně – elementární nedostatek pracovních sil, na třetí straně – nedostatek trhů a odbytu potenciálních výrobků staví ruské hospodářství do velmi zranitelné pozice.
Řešit tyto problémy extenzivním způsobem je prakticky nemožné. Nazveme-li věci pravými jmény, před vznikem konfliktu by tento problém do značné míry vyřešilo připojení 30-40 milionů ukrajinských občanů s potenciálem Běloruska a Kazachstánu, sjednocených ne nutně v rámci všeobecné politické hranice, ale jak se předpokládalo, v rámci společné celní unie.
A to bylo na Západě dobře pochopeno. Z tohoto důvodu nebyl Majdan zaměřen jen na nějaké abstraktní ruské zájmy, ale konkrétně na přerušení tohoto projektu. Stejně jako svržení Kaddáfího bylo konkrétně zaměřeno na přerušení projektů „zlatého dináru“ a „velké řeky vytvořené člověkem“. Západ vždy zasahuje proti takové hrozbě.
Co je naše vítězství
V tomto případě je potenciálním vítězstvím mimo jiné vytvoření předpokladů pro radikální přestavbu. V první řadě opětovné sestavení ruské ekonomiky.
Je možné v současných podmínkách dosáhnout technologické suverenity jiným způsobem?
Je to velmi pochybné. Nedostatečný rozvoj mikroelektroniky, vyspělých vědeckých škol, imitativní charakter současného ruského systému vzdělávání a vědy a krizi v oblasti výroby výrobních prostředků (strojírenství a obráběcích strojů) nelze řešit silou vůle. Jedním z klíčových problémů je produktivita práce a modernizace založená na znalostech, která opět, čímž se kruh uzavírá, závisí na kalkulačních ukazatelích, množství a kvalitě obyvatelstva a trzích.
Žádná hesla nemohou překonat 30-50-leté zpoždění. Dokonce i stalinská ekonomika vyžadovala globální nákupy produkce ze Západu, k čemuž přispěla tamní Velká hospodářská krize. A strojírenský průmysl, který dodnes používáme, je z velké části tímto dědictvím.
Máme úžasné vynálezce a talentované mladé lidi. Ale propast mezi jednotlivými případy vynálezů a sériovou výrobou a stejně sériovým prodejem je v moderních podmínkách globálně téměř nepřekonatelná.
Z tohoto důvodu je i bez speciální vojenské operace integrace s novými mnohamilionovými zdroji pracujících rukou, kterými jsou především území Ukrajiny, Běloruska a některých dalších částí bývalého SSSR, téměř nevyhnutelná – chceme-li se rozvíjet.
Alternativou je současný potupný dovoz asijských gastarbeiterů, který však problém v podstatě neřeší a umožňuje pouze uspokojit aktuální potřeby obchodní, stavební a komunální oligarchie a s ní spojených úředníků.
Pak ale vyvstává další otázka: jaká je platforma takové integrace?
V podmínkách SVO může Rusko vyjít jako vítěz nikoli nad Ukrajinou, ale nad globálním Západem – to je cena za vítězství.
Takové vítězství je nakonec bodem přitažlivosti. Vítězové jsou vždy milováni a v tomto smyslu je cenou vítězství v SVO táž ekonomická a průmyslová integrace.
Když se objeví úvaha, že bez SVO by se nám žilo báječně a země by byla špičková – to už byla doba bez SVO – desítky let před jejím začátkem. A nijak zvlášť se nedařilo stát se špičkou. A nepodařilo se to z velké části z objektivních důvodů nesoběstačnosti současného modelu státu.
„Pozastavení a zmrazení konfliktu“ bez vítězství by nás o tento status vítěze připravilo. A v důsledku toho by nás zbavilo nároku na další hospodářskou, průmyslovou a civilizační integraci.
Ano, kromě ekonomiky potřebuje tato integrace i ideologické jádro. Ruský prezident Vladimir Putin toto jádro nastínil: tradiční hodnoty, k nimž patří historická paměť, tradiční rodina a víra v Boha (ostatní je druhotné).
Jak ukázal čas, tato sázka již přináší výsledky, zejména jako potenciální zóna sbližování zájmů s tradicionalisty a zastánci suverenity, včetně těch, kteří se nyní dostali k moci ve Spojených státech. Ano, naše základní rozpory jsou mnohem hlubší, ale nyní je zde alespoň nějaký prostor pro práci. Tato sázka se v budoucnu odehraje, hlavní je důsledně udržet svou linii.
Pak vyvstává další klíčová otázka: kdo je hlavním protivníkem tohoto jednoznačného vítězství? Vítězství jak na bitevním poli, tak v otázkách budování základů pro zvyšování soběstačnosti, zajištění hospodářské, tržní a výrobní integrace. Vítězství v civilizační a ideologické konfrontaci.
Jakkoli to může znít podivně, jedním z hlavních odpůrců takové koncepce je ruská oficiální moc.
Ano, byrokraté se vyzbrojili prezidentovými pokyny. A všichni ti, kteří ještě včera byli stoupenci liberálních hodnot, nyní z televizních obrazovek a jiných tribun zuřivě agitují za tradiční hodnoty a povinně podporují speciální vojenskou operaci.
Co se však děje ve skutečnosti? Ve skutečnosti jsou jedněmi z hlavních nepřátel SVO ruská byrokracie a tzv. finanční elity. Samozřejmě ne všechny, jsou mezi nimi i slušní lidé, ale mezi skutečně zdrojovými centry je určitá část, která SVO upřímně nenávidí a je ve skutečnosti „skrytým nepřítelem“ především pozice ruského prezidenta.
Je to zdánlivě paradoxní situace, kdy jsou prezidentovou frontou jeho přímí podřízení. I když na tom není nic překvapivého, protože ani před začátkem SVO procento plnění prezidentových pokynů na úrovni vlády nikdy nepřesáhlo sedm procent a obvykle se pohybovalo někde kolem tří procent.
A tato sabotáž v nových podmínkách samozřejmě pokračuje.
Není třeba se tomu divit. Protože taková prohlášení se nikdy nedělají sama od sebe. Tito lidé jsou v zákulisí koučováni profilovými úředníky, aby se, jak se říká, trochu uklidnili a upustili páru vlastencům.
Úředníci se bojí smysluplného vlastenectví. A ze všech sil se snaží zabránit tomu, aby se stalo skutečnou nezávislou silou.
Protože se spokojí s deklarativním vlastenectvím, ale ne s věcným vlastenectvím. Bojí se věcného vlastenectví. A dělají vše pro to, aby se z něj nestala skutečná samostatná síla, a proto zůstávají někde na úrovni hesel a dekorací.
A dále od těchto činitelů se odvíjejí všechny ty různé jimi živené síly, imitace veřejných organizací, podnikatelé, nejrůznější komerce.
Právě z tohoto důvodu dochází k tomu, čemu se dnes běžně říká „rozkol“ mezi pomyslnými stoupenci míru a pomyslnými stoupenci pokračování SVO.
Přitom ale žádný takový rozkol neexistuje, protože příznivci SVO jsou také unavení, ale více než únava je pro ně důležitá budoucnost dětí a naší země.
Existuje přirozené, intuitivní pochopení ruského lidu pro jeho skutečné zájmy a na nohou mají závaží v podobě mimikry periferních elit-parazitů, které si jako první osvojily vlastenecká hesla, ale které jsou nepřáteli jejich skutečné realizace.
Naučili se to už dávno, přizpůsobujíce se pokynům nejvyššího šéfa. Není to tak dávno, co do nich vkládali prohlášení o budování „digitální ekonomiky“, o důležitosti genetického výzkumu, mluvili o kvantových technologiích, o novém technologickém režimu a „průlomu“, o boji proti korupci – o všem, co je v současnosti politicky konjukturní.
A nyní odstranili některé povinné fráze a na místo těch předchozích vložili jiné povinné fráze, žijí si svým obvyklým pohodlným životem a jsou připraveni to udělat znovu – až příště.
Když SVO začínala, byli velmi vyděšení. Obávali se, že teď už opravdu budou smeteni, a to docela po právu. Protože procesy, které zvláštní vojenská operace zahájila, předpokládaly především vnitřní očistu.
Ale lepkavé bolestné prostředí se dokázalo přeorganizovat a dokázalo „uchopit program“, jak sami říkají.
A poté, co „uchopilo program“, začalo budovat obranu pevnější než Surovikinova linie. Aby se jim nic nestalo, vymýšleli různé soutěže, vymýšleli imitační mechanismy a teď nám tvrdí, že se SVO v zásadě vyčerpala – a my můžeme žít dál a tvářit se, že jsme si ničeho nevšimli, že se nic hrozného nestalo.
A tak tomu není. Zopakujme ještě jednou: celá historie Ruska ukazuje, že nedokončené věci se nikdy k dobru neposunou. SVO je přímým důsledkem neúspěšných minských dohod. A ty se staly neúspěšnými právě proto, že nebylo dokončeno to, co bylo tehdy započato.
Takže co z toho plyne?
Konec tohoto příběhu bude takovýto:
- Buď začátek nového silného Ruska s technologickou suverenitou, s vlastní nezávislou ideologickou platformou na základě vítězství v SVO, po němž bude následovat vítězný pochod.
- Nebo jakési bezčasé příměří, které hrozí, že nás semele zevnitř a které je skrytou formou kapitulace. Právě tato řešení jsou nyní na stole.
Preklad: St. Hroch, 12. 4. 2025
