Ilustračný obrázok: flickr
Lex 5.11.2024
Vím, dneska není výročí 21. srpna 1968, od něhož se do jisté míry „odpichuje“ tento text, dnes se odehrává jiná „světodějná“ událost, taková, že její výsledek bude způsobilý přinést /anebo také nepřinést/ pro Evropu a svět změny politiky a vztahů ne nepodobné onomu jedenadvacátému srpnu roku šedesátého osmého minulého století – bingo! – volba US prezidenta /pokud tento text někde vyjde a vy ho budete číst, už bude jistě po všem a bude se vědět…./.
Ten text dneska /s několikadenním zpožděním/ píšu jako reakci na slova, která zazněla z úst lídra internetového portálu „Protiproud“ Petra Hájka v úžasném rozhovoru s ještě úžasnějším člověkem Václavem Vítovcem – velmi doporučuji zhlédnout celé video, které je o „něčem“, o čem naprostá většina z nás nemá či neměla ani potuchy –
Slova Petra Hájka, která později ocituju, mě ve vzpomínkách vrátila někde o skoro čtyři a půl roku zpět, když jsem pod jedním z článků na internetu, který se vztahoval k výročí 21. srpna, napsal svůj „kacířský koment“ – cituji –
„Lex píše: 21.8.2020 (12:00)
Napíšu teď něco, po čem, když si to přečtete, mě klidně můžete označit za idiota. Jakkoliv mám „všech svých pět“ pohromadě.
Já totiž netvrdím, že je to pravda. Já jenom implicitně předkládám scénář let 1967/68 jako jednu z možností. A kdo mi bude tvrdit, že je tahle možnost vyloučena, nechť mi předloží validní důkazy, že to tak nemohlo být.
K tomu několik premis:
– Evropský poválečný prostor byl na základě dohod spojenců z Teheránu a Jalty jasně rozdělen na vlivové sféry – americkou /s Brity a Francouzi/ a sovětskou
– Československo bylo po válce jedinou východní zemí sovětského bloku, kde Sovětský svaz neměl umístěn svůj vojenský kontingent /sovětská vojska byla umístěna i v Rakousku/, resp. sovětská vojska nebyla také na území Polska, ale byla tam rozmístěna a do velení polské armády byli infiltrování sovětští generálové po podpisu smluv v Paříži o zrovnoprávnění Západního Německa jako samostatného státu v roce 1954
– Světový mír byl garantován strategickou rovnováhou jaderných sil NATO a Sovětského svazu a Varšavské smlouvy
– Studená válka byla v plném proudu a do Helsinské konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě, která kromě zásad a záruk mezinárodních vztahů nastolila také otázku lidských práv, zbývalo ještě sedm roků.
Nevím, to se jen dohaduji, že jednou z příčin, proč na území Československa nezůstala po skončení druhé světové války sovětská vojska, mohla být skutečnost, že západ republiky osvobodila vojska USA. Zato v následujících poválečných letech vedení Sovětského svazu trvale usilovalo o možnost svá vojska v Československu umístit.
Vedení Sovětského svazu nikdy plně nedůvěřovalo Československu, jeho představitelům /mj. nikdy nezapomnělo na činnost československých legií v Rusku po první světové válce/ a nikdy plně nedůvěřovalo schopnosti ČSLA naplnit úkoly Varšavské smlouvy na nejzápadnější výspě hranic bloku, vedení Sovětského svazu vždycky považovalo Československo za „Malý Západ“, a to tím spíše, nakolik se založení Varšavské smlouvy v roce 1955 a začlenění ČSLA do jejích struktur setkalo v ČSR s dosti silnou nelibostí.
Již v červnu 1953 proběhlo intenzivní jednání mezi čelnými politiky SSSR a ČSR o možnosti přesunutí 30 000 vojáku Střední skupiny vojsk s příslušnou výzbrojí a 1 500 občanských zaměstnanců z Rakouska do Československa, a to v souvislosti s vyhlášením neutrality Rakouska. Českoslovenští představitelé tuto možnost odmítli, tak, jako nikdy v budoucnu až do srpna 1968 s umístěním sovětských vojsk nesouhlasili. A teď otázka – hádejte, kdo byl tehdy v době toho jednání v červnu 1953 prvním tajemníkem KSČ, a později až do 22. března 1968 také prezidentem Československé socialistické republiky, a vlastně první obětí „obrodného procesu“?
Ano, je to tak, „fešák“ Antonín Novotný.
Cituji – „nepodporoval nástup Brežněva k moci (přiklonil se na stranu jeho rivala Kosygina), umožnil postupnou liberalizaci. Jeho postoj ke Slovensku je často označován za problematický. Například Matici slovenskou pomluvil (což vyplývalo z jeho nedostatečného nejen historického vzdělání), 5. až 7. července 1960 omezil pravomoci Slovenské národní rady a pomocí dalších orgánů zrušil Sbor pověřenců – národní orgán moci vládní a výkonné na Slovensku. Tím pádem se Československo stalo de facto unitárním státem. Po krachu III. pětiletého plánu v roce 1963 získal pochybnosti o centrálním řízení československého hospodářství (vystoupení na Letné 9. května 1963). Zejména v roce 1965 připustil význam prezidentů T. G. Masaryka a Beneše na vzniku a obnově Československa. Při rehabilitacích nepřímo odsoudil neblahou roli obou svých bezprostředních předchůdců ve funkci prezidenta republiky.“ https://cs.wikipedia.org/wiki/Anton%C3%ADn_Novotn%C3%BD
A dále cituji – „Antonín Novotný odmítl žádost Brežněva o přijetí sovětských jednotek na území Československa“ – /NOVÁK, Ladislav. Kancléřem tří prezidentů. 1. vyd. Praha: Petrklíč, 2002. 126 s/,
Už chápete, kam mířím?
Ano, konceptuální řízení globálních procesů je běh na dlouhou trať. Existující příčiny vyžadují, aby bylo možno realizovat patřičné kroky, vytvořit také nezbytné podmínky. A navíc je třeba, aby ty podmínky vykazovaly znaky něčeho úplně jiného, důvody realizace těch kroků musí zůstat zastřené, i kdyby měly vypadat jako okupace.
No, a teď mi můžete začít spílat.
Ale předtím, prosím, si přečtěte tohle https://www.valka.cz/15637-Geopoliticke-aspekty-sovetske-agrese-vuci-Ceskoslovensku-v-srpnu-1968?utm_source=valka_cz&utm_medium=article&utm_campaign=serial
Nic lepšího nikde nenajdete.“
Tento text vyvolal souhlasné, i pobouřené reakce zjevně bývalých tzv. „osmašedesátníků“ /sám patřím mezi ty tenkrát do jisté míry postižené, což ale pro mne nebyl důvod k „vydraxlování“ mozku/, snad nejmasivnější ze strany kdysi váženého blogera Miroslava Kodeta alias tarase2 /odkazy v mé citaci jsou interaktivní, klidně si můžete nakliknout autorův článek i celou diskusi, včetně té tarasovy/.
No a teď se dostávám k meritu, které mě přivedlo k napsání těchto řádek. To meritum tkví ve slovech Petra Hájka v anoncovaném videu ve stopáži 28.30 – 29.16 min. – cituji Hájka –
„Ono vlastně se málo ví o tom, že to byl pravděpodobně také hlavní důvod invaze vojsk Varšavské smlouvy v roce šedesát osm, protože Antonín Novotný tak nějak váhal a tak nějak se mu nechtělo tady ty jaderné rakety dovolit, ale ono to nebylo jinak možné, prostě kvůli tomu vyvážení té druhé strany, ta Varšavská smlouva musela vyvažovat vůči NATO, protože jinak by byla znevýhodněna, my bychom tady zahynuli dřív, než by bylo možné odstrašovat těmi našimi nebo sovětskými, ale u nás umístěnými jadernými zbraněmi.“ – k pochopení těchto slov je ale třeba znát obsah toho videa, který mj. hovoří o rozmístění amerických jaderných zbraní na území tehdejší NSR příp. jinde v západoevropských zemích NATO.
Můj závěr z tohoto textu?
Tak už jsme nejméně dva, kdo vidí naši „bouři ve sklenici vody“ odehrávající se v Československu v roce 1968 jinak, než nám káží tzv. „historikové“ a jiní hráči s cinknutými kartami. Takoví, kteří ji – záměrně? – nevidí prizmatem, které jsem výše popsal slovy o „konceptuálním řízení globálních procesů, příčinách a podmínkách a jejich zastření, i kdyby měly vypadat jako okupace.“
Ano, někdo by mohl namítnout, že vedoucí „tváře“ tzv. „obrodného procesu“ na to doplatily profesně i lidsky /a já přidám – a možná milion lidí v Československu, a možná i víc, do jisté míry doplatil profesně i lidsky na to, že jim zaslepeně věřil/. Co na to říct? Snad jen připomenout, že nemalá část z těch vedoucích představitelů „Pražského jara 1968“ byly tzv. „sovětské kádry“, komunisté ne náhodou „vycvičení“ právě v Sovětském svazu. A že k tomu všemu u nás známe rčení „Mouřenín svou práci vykonal, mouřenín může jít“. Jenže také nelze zapomenout, že tím, kdo musel odejít jako první, byl ten, kdo do jisté míry bránil československou suverenitu a kdo zásadně odmítal nechat na území našeho státu rozmístit sovětská vojska a třeba i jen jaderné zbraňové systémy – „fešák“ prezident Antonín Novotný.
A snad také připomenout, že po dobu následujících jedenadvaceti let se vývoj v Evropě ubíral pokojnou evoluční cestou, dokonce nemalou měrou ovlivněnou rozvolňováním antagonismů na obou stranách „železné opony“ v souvislosti s tzv. Helsinským procesem 1975. Cestou, která umožňovala dívat se dopředu s optimismem.
Hle, jaký rozdíl oproti dnešku.
Znáte ještě někoho, kdo má důvod dívat se dnes do budoucna – blízkého i vzdálenějšího – s optimismem podobným tehdejšímu?
