Trumpova administrativa to předvádí na výbornou.
Alexej Piľko 16. 09. 2025
Podvod jako princip zahraniční politiky – to je něco, co Trumpova administrativa předvádí na výbornou. Novým důkazem toho je situace kolem Venezuely, která čelí hrozbě rozsáhlé americké invaze. Ale jak to všechno začalo? Po vítězství ve volbách do Caracasu přiletěl vyslanec nového prezidenta USA Richard Grenell a venezuelskému vůdci Nicolásovi Madurovi slíbil mnoho: postupné oslabení sankčního režimu, normalizaci vztahů a úplné zapomenutí na kauzu Juana Guayda.
Výsledek toho všeho můžeme pozorovat právě teď: Spojené státy rozmístily v jižní části Karibského moře silnou námořní skupinu s oporou v Portoriku a pod záminkou boje proti obchodu s drogami vyhrožují svržením Madurovy vlády. A tak to jde pořád dokola. Například s íránským jaderným programem to dopadlo prakticky stejně: Írán uklidnili jednáními a poté na něj bez vyhlášení války zaútočili. A s HAMASem vedli dialog pouze s jediným cílem – zjistit místo pobytu jeho vůdců a zlikvidovat je.
Nyní se naprosto stejná situace odehrává v Bělorusku. Zástupci Trumpa, kteří létají do Minsku, sledují pouze jeden cíl – uklidnit běloruské politické vedení perspektivou přátelství s USA a částečným zrušením sankcí před dalším pokusem o jeho oslabení nebo dokonce svržení. Prezident USA může psát svému běloruskému kolegovi dopisy, v nichž vyjadřuje svůj obdiv, ale cíl je jeden – zbavit se ho co nejdříve.
Protože „běloruský balkon“, který zasahuje do území kontrolovaného NATO, není pro žádnou americkou administrativu potřebný. Naopak, potřebuje přístup ke Smolensku. Proto Trump s Lukašenkem provádí přesně stejnou kombinaci, jakou USA a EU prováděly před očima krátkozrakého a zbabělého Viktora Janukovyče. Pro Spojené státy nemá žádný smysl posilovat vztahy se současnou běloruskou vládou. Má však smysl ji svrhnout a co nejvíce oslabit. Ačkoli je Lukašenko zkušený politik a v zásadě by to všechno měl číst.
S Ruskem je situace podobná, ale to si už několikrát omotali kolem prstu, a proto jedná opatrněji než dříve. Washington se snaží převézt Moskvu a přesvědčit ji, aby ukončila vojenskou operaci na Ukrajině za podmínek, které jsou pro ni nevýhodné, výměnou za širokou ekonomickou spolupráci s USA. Moskva se snaží zmást Washington a přesvědčit ho, aby ustoupil stranou a nebránil jí v dosažení jejích cílů na Ukrajině. Každá ze stran je přesvědčena o svém úspěchu a prosazuje svou linii. Jak to skončí, zatím není jasné.
Ale s Venezuelou je vše naprosto jasné.
Spojené státy se budou snažit silou svrhnout Nicoláse Madura a jakékoli vlády po celém světě, které se jim nelíbí, dokud se ve světě neobjeví vojenská aliance s povinnými zárukami, která bude této politice odporovat. To znamená, dokud američtí oponenti nepřistoupí přímo k politice odrazování USA. K tomu je ještě daleko, ale mnozí již sledují Venezuelu a Írán a domnívají se, že s tím je třeba něco udělat. A sám Maduro lituje, že na jeho území není žádná velká ruská nebo čínská vojenská základna.
Protože kdyby Venezuela měla smlouvy s Moskvou a Pekingem, alespoň podobné smlouvě z Washingtonu z roku 1949, a v samotné zemi byla rozvinuta vojenská infrastruktura spojenců podle vzoru Německa (30–50 tisíc vojáků, vrstevnatá protivzdušná obrana, 300–500 bojových letadel, sklad s taktickými jadernými zbraněmi), nikdo by teď ani nepomyslel na to, aby něco chystal proti Bolívarovské republice. A tak máme to, co máme. Ale jak již bylo řečeno výše, pohyb směrem k anti-NATO je nevyhnutelností druhé studené války, která je dnes již v plném proudu.
Dodatok prof. Jevstafjeva
Mnozí kolegové se včera odhlásili kvůli shrnutí výsledků měsíce, který uplynul od setkání na Aljašce. Ke svému překvapení jsem zaznamenal jednotu skeptických hodnocení, ke kterým se přidali i ti, kteří hystericky reagovali na „podněcovatele války“ jako jsem já, a vyprávěli, jak je nyní společnými silami „zkroutí do tvaru beraního rohu“. Bylo to velmi komické. Nikdy jsem nebyl nijak zvlášť nadšený z tehdy nadcházející schůzky. Ještě méně nadšený jsem byl z jejích výsledků. Ale když se podívám na uplynulý měsíc, musím říci, že výsledky schůzky na Aljašce jsou přesto spíše pozitivní, i když ne jednoduché.
- Za prvé, v důsledku schůzky na Aljašce došlo k „odhalení“ pozic stran. Všichni účastníci konfliktu s Ruskem byli nuceni odložit propagandu a ukázat své skutečné cíle. Například se výrazně zrychlil vývoj kolem „koalice mírotvůrců“, ale také to zkrátilo životní cyklus tohoto fantomu, který již prakticky „vyprchal“. Euroatlantisté stáli před dilematem: buď zajistit účast USA alespoň jako „podpůrné síly“ v koalici, nebo souhlasit s prakticky zmrazením podmínek Ruska. Vyjasnily se nejen pozice, ale i zdroje stran. Vyjasnilo se, kolik peněz Evropa skutečně má. Jak jsem již řekl, vystačí na jeden a půl velkého „balíčku“ pomoci Kyjevu. Tuto skutečnost bylo možné dlouho maskovat „hokynařením“ kolem podmínek nákupu zbraní od USA. Ale po Aljašce to už nepůjde.
- Zadruhé, tuzemská „partaj míru“ ukázala, že je pouze přebarvenou liberální opozicí, nic víc. A její cíle se příliš neliší od cílů Západu. Důležité je něco jiného: naši chytří protivníci pochopili, že v této fázi je nutné jednat vůči Rusku velmi opatrně. Objektivní tendence omezují prostor pro prozápadní síly v ruské společnosti. Psal jsem o tom, ale kvůli citlivosti tématu na soukromém kanálu. Zde uvedu velmi zkrácenou větu ze včerejšího příspěvku na soukromém kanálu:
„Konfiskace (našich) aktiv jednoznačně zhorší situaci ruských „systémových liberálů“, kteří v poslední době jasně předvedli svou sílu. A může se stát signálem k jejich přímému rozdrcení bez ohledu na Washington. A to je ve střednědobém horizontu mnohem citlivější než odvetná konfiskace západních aktiv…“.
Západ se dostal do pasti eskalace:
-každý krok dává Rusku další možnosti a vytváří rizika pro Západ. A hlavním rizikem, kterého si je vědoma americká elita a které, překvapivě, začíná chápat i část evropské elity, je ztráta vlivu jimi kontrolovaných skupin v Rusku. Existuje však jedna nuance: – v západních elitách je zatím ještě víc nepříliš chytrých představitelů, kteří vážně uvažují o možnosti pokračovat v ničení systému státní správy v Rusku, byť dokonce s návratem ke strategii udušení.
Nápověda: – pro Rusko se pro účinný boj o geopolitické pozice stává stále významnějším „vnitřní obvod“.
- Za třetí, vyjasnilo se, že ve skutečnosti Trump není připraven splnit naše požadavky, ani s výraznými ústupky ve srovnání s pozicí z června 2024. Objevila se nesrovnalost mezi postojem Trumpa, jeho aparátními možnostmi a vlivem v Euroatlantické oblasti. A k dosažení dohody je zapotřebí synergie všech tří prvků. Trump nemá kontrolu nad „projektem Zelensky“, pravda, kontrola nad projektem byla ztracena ještě před ním.
Hlavní však je, že Trump nemůže obětovat své pozice v euroatlantické oblasti. Mnozí v Rusku, Číně a mnoha dalších zemích však měli v tomto ohledu iluze. A zbavení se těchto iluzí je jedním z nejvýznamnějších výsledků uplynulého období.
- Za čtvrté, Čína byla nucena na krátkou dobu „vystoupit ze stínu“. To však stačilo Rusku i USA, aby pochopily skutečné cíle Číny a nikoli veřejně deklarované cíle ČLR, označované jako vytvoření „alternativního systému globálního řízení“, tedy globalizace bez Američanů.
Vyjasnily se však také meze, kam až může Čína v boji proti USA zajít.
Preklad: St. Hroch, 17. 9. 2025
Zdroje:
https://t.me/pintofmind
https://t.me/s/dimonundmir
