Sergej Pereslegin 07. 03. 2025
Setkali jsme se sice s jiným světem, ale dostali jsme tak trochu něco jiného, než jsme chtěli.
Pro nás je důležité, že transnacionálové už nemají kam ustupovat. Ztrátou Evropy a Británie zmizí. Čína je ještě může ještě nějakou dobu držet nad vodou a přikrmovat je, a oni budou v nějakém formátu existovat, ale to je už jiný svět a hlavně to nemá nárok na rozhodující strukturotvorné protiklady.
Ona přece ale jejich činnost, vzdělávací systém, jejich činnost v době covidu oslabily Evropu, k tomu jejich zelená lobby… – znamená to, že ustoupily na předpolí, které sami dlouho a plánovitě ničili?
Oni si to ale nemyslí, protože jejich hlavním problémem je, že přestávají být subjekty, protože subjekt se odlišuje především tím, že rozlišuje svá vítězství od svých porážek. Že ví, kdy lze a je třeba použít vůli a kdy ne. Oni mají za to, že nás očekává „zelená revoluce“ a jejich variantou „A“ je, pokud zelená revoluce nenastane, že oni do té doby „objeví“ termojadernou syntézu – přesněji řečeno nikoli reálnou, ale fantaskní. Jak se píše v různých fantasy textech – je to velmi silné kouzlo, které nasadí do hlav davu. Ale tato fantastika se nestala, protože pokud se syntéza podaří, bude to velmi drahý a dost špinavý proces. O zelené energetice bylo od počátku zřejmé, že nesplní svůj cíl. Oni ale přece nejsou technici ale humanitáři, kteří poukazují na to, že přece žárovky měly koeficient účinnosti 2 %, ale dnes mají procent 98, a vysvětlit jim, že elektromotory, trafa a usměrňovače už dávno jsou na hranici teoretického koeficientu efektivnosti, z něhož lze velmi draze vymáčknout ještě tak 0,1 %. Oni jsou do jisté míry fantasté věřící v nevyčerpatelnost možností lidského rozumu.
Takže jsme to my, kdo chápe, že oni zbankrotovali Evropu, v níž teď musí ustupovat. Zatímco oni měli za to, že ji takto posilují a dělají z ní znovu první předpolí nových technologií. Ale tyto technologie neměli a pravděpodobně většina z nich není prostě fyzicky možná.
To je podobná situace jako s volbami dnes kolem Ukrajiny. Naprosté jejich vnitřní přesvědčení, že pomocí vlastní vůle a peněz směrovaných do potřebného místa lze vždy dosáhnout jistého výsledku. K tomu kdysi, nevím, zda Stalin, ale určitě Brežněv řekl, že se to nazývá politickým idealizmem – tedy naprosto nemateriální přístup k budoucnosti.
A toto, dle mého názoru, zbavuje transnacionály subjektivity. A pokud přestanou být subjektem, nemohou plnit roli stran protikladu.
V této souvislosti je třeba vědět, že po nich zůstane mnoho následků. Například v řadě zemí, včetně Ruska i Ameriky oni vychovávali a přikrmovali mnoho politických sil, které dosud ještě doufají, že se vše urovná a vše se vrátí do starých kolejí. I u nás se velmi mnozí chtějí vrátit ke globalizaci, k pozici surovinového přívěsku, ale problém je v tom, že zdaleka ne všichni tito „mnozí“ zaujímají reálné mocenské pozice. A ti, kteří je dosud zaujímají, se nachází ve velmi choulostivé pozici, kdy docela malý krok stranou může pro ně skončit velmi nepříjemně, s ohledem na přísnost ruských zákonů.
My jsme se skutečně setkali s jiným světem, ale přišlo ne zcela to, co všichni chtěli – multipolární svět.
Proč jsme nedostali multipolární svět?
Multipolární svět je klasickou situací oné Ligy národů, tedy standartní kruh protikladů. Všichni mají se všemi rozpory, ale přitom existuje jakýsi obecný soubor pravidel, kolem něhož se vše točí.
Multipolární svět se nepodařil proto, že v průběhu boje mezi transnacionály a nacionály, nemohou státy ještě vystupovat jako aktéři protikladů. Obecně vzato, tento hlavní rozpor všechno přebíjí. Když ale najednou začal slábnout, což nikdo nečekal (nikdo nečekal, že lidé známí, bohatí, vzdělaní, nechápou jednoduché věci – například nerozliší vítězství od porážky). To, samozřejmě, není nadlouho, ale přechodně vznikl skutečný chaos, protože například všichni chápeme, že dnes není Amerika a Rusko, ale Amerika Trumpova, mexická, kalifornská (na ty se rozpadla Amerika Demokratů) mající mezi sebou vážné rozpory. Stejně tak nemáme Rusko, protože je Rusko Putinovo, Rusko siloviků, Rusko průmyslníků, Rusko finančníků a ještě několik dalších.
Krystalizace nových pozic- nový tripolární svět
Přitom na takový obrázek nikdo připraven nebyl, protože po dlouhou dobu byla jasná struktura a ať jste byli kýmkoli, museli jste zaujmout pozici k základnímu protikladu, čímž jste se ocitli na jedné nebo druhé straně – naši finančníci např. na straně transnacionálů, silovici na straně nacionálů. Jestliže ale tento protiklad zmizí, bude každý muset svou pozici hledat. Proto nás čeká nějaké (nevím, jak dlouhé, snad 1-1,5 roku) období krystalizace. Teprve poté může vzniknout jak klubko protikladů, tak multipolární svět. Nejspíš ale vznikne svět třípolární (Amerika, Rusko, Čína), což bude velmi zajímavé – za podmínky, že Čína za tu dobu nespadne do krize a Rusko a USA stihnou konsolidovat své rozpory. Což není jasné. Myslím si ale, že právě takový obraz v nastávajícím období uvidíme. A nikoli náhodou se mluví o tom, že právě teď mohou jen Trump a Putin realizovat svou vůli. Soudruh Si jistě také, ale z hlediska Ukrajiny, odkud jsem tu myšlenku zaslechl, je pro ně soudruh Si příliš daleko.
Rusko stojí před volbou.
Rusko si musí především uvědomit, co se děje, protože to, co teď proběhlo, rozbilo mnohé dřívější plány, scénáře a strategie. Jistěže je porážka transnacionálů pro Rusko výhoda. Všimněte si, že o té porážce mluvím jako o něčem, co se už stalo. Nevidím ani tak jejich snahu hrát a bojovat, jako to, že lidé, napáchavší takové chyby, se mohou prudce změnit a začít hledat jediné možné tahy, které by jim umožnily nějak ještě existovat jako politická síla.
Takže pro Rusko je to výhoda, ale hned řeknu, že je to mnoho složitých otázek:
- Existuje nenulová pravděpodobnost protahování války na Ukrajině bez ohledu na cokoli. Nicméně pro Rusko je dnes principiálně důležitá otázka, co bude dělat po válce. Jakkoli je to divné, je to dnes důležitější než bezprostřední podmínky míru. Bezprostřední podmínky míru vždycky fixují vojenské vítězství a pro Rusko byl vždy problém realizace vojenského vítězství ve kterékoli jiné oblasti kromě vojensko-politické.
A právě toto musí Rusko nyní dělat. Proto je první zásadní otázkou, co dělat po válce – a to nikoli zahraničně-politickou otázku (jak rozšířit svůj vliv, jak dále jednat s USA, jak se zúčastnit dělení Evropy…). Daleko důležitější je otázka – co dělat uvnitř země? Protože uvnitř země začne konsolidace 2-3 pozic. A to budou ty protiklady:
- Globalizace s USA proti Evropě
- Globalizace s Čínou proti USA
- (Možná i globalizace BRICS, což může být silný spor s Trumpovým týmem – velmi výhodný pro Čínu, a pro Rusko naprosto nevýhodný).
Zajímavé je, že i bez války vstoupíme do stejné situace, o níž jsme mluvili: – v konfliktu USA s Čínou je pro nás nejméně výhodné být mladším partnerem Číny, zatímco nejvýhodnější je být neutrální strukturou.
K tomuto protikladu dvou globalizací bude pozice třetí, která se pokouší být vedoucí. A s touto pozicí je to velmi složité, protože v ní je konglomerát sil, které vzájemně nemají nejlepší vztah, nicméně stejně odmítající globální svět, ať už americký, čínský nebo ruský. Tuto pozici bych pro sebe nazval:
Od boje za suverenitu k technologickému vůdcovství
– a právě se kolem této pozice povede nyní velmi vážný boj, protože silovici budou velmi chtít pokračování válečného programu. My ale velmi dobře chápeme, že nyní se ve světě začne prudce měnit představa o válce. Především to probíhá v USA, přičemž se obávám, že nepůjdou v logice DARPA, tedy vyvíjení vysoce technologických a drahých zbraní, ale nejspíš v logice relativně levných, masových a vhodných pro praktické užití ve kterékoli válce, jakéhokoli rozsahu – nejen globální.
Příští válka nebude mít nic společného se SVO
Rusko má velmi velké šance, aby se znovu připravovalo na SVO, nicméně příští válka, jíž se zúčastníme nebo ne, se SVO nebude podobat vůbec. To je jedno ze vznikajících rizik.
- Moment, který tu vzniká, je odpověď na otázku: – Co je to technologické vůdcovství? Což je pochopitelné, protože každé z průmyslových odvětví se považuje za lídra a pak se nabízí otázka společné strategie jejich koordinace. Hrůza nespočívá v tom, že je komplikovaná, ale v tom, že válka pokračuje, setrvačnost myšlení zůstává, „vše pro frontu, vše pro vítězství“ zůstává. Všimněte si, že takový válečný náčelník jako Stalin nejdřív musel ukončit válku, oslavit vítězství, aby se pak uctivě zeptal maršálů, zda si všimli, že nemají letectvo srovnatelné s Američany, ani radiolokátory, ani spojovací systém, ani PVO – a jak se tedy chystáme žít dál…
My teď narážíme na takovýto typ problému a ať se Západ bude snažit o maximální odsunutí uzavření míru (nebo aspoň příměří), tak právě proto, aby si v Rusku nikdo nepoložil právě takovou otázku. My sice hrdě hovoříme o tom, že u nás letos začnou létat dopravní Superjet a MS nezávislé na zahraničních dodávkách, už byl vytýčen úkol mít nejnovější a ve světě nejlepší letectvo … Skvělá otázka! Ale: – jaké, jak a odkud vzít zdroje? Takže konsolidace bloku „intelektuální nebo technologické vůdcovství“ je dnes v Rusku zásadní.
Teď řeknu něco, co dnes ne všichni chtějí slyšet: – U nás skončila doba, kdy všechna rozhodnutí se musí týkat fronty. Do popředí se dostává otázka jak a v jakých formách bude existovat Rusko ve vznikajícím půldruhaletém chaosu a jak dokáže realizovat svoje zájmy, až tento chaos začne krystalizovat do úplně nových bloků.
Jinak řečeno: – dnes jsme na rozcestí, před volbou. A všimněte si, že tato složitost stojí před vítězi, protože poražení žádné komplikace s volbou nemají. Evropa se bude zabývat výlučně reaktivním reagováním na události, přičemž s velkým zpožděním. Já jsem s potěšením zaznamenal ve čtvrtém roce války slova, že musí rozvíjet obranný průmysl. To už nemusí, protože je pozdě.
My to řešit budeme muset, Amerika ano i ne. Ne, protože oni se rozhodnutí o konsolidaci svého bloku „technologické vůdcovství“ rozhodli připravit ještě před Trumpovou inaugurací – to je oněch 71 výnosů s reálným jejich obsahem konsolidace onoho bloku.
Tady se nabízí otázka: – zda může v Rusku proběhnout boj mezi velkými korporacemi (Gazprom, Rosatom, Roskosmos..), které bojují o šéfování onomu technologickému vůdcovství, místo aby se konsolidovali?
Víte, on boj je také způsobem konsolidace a vůbec ne špatným. Proto řeknu, že by mi tato verze docela vyhovovala, ale bohužel takovou možnost zatím nevidím. Netvrdím, že není, ale nevidím ji – zatím.
Problémy, kterým budeme čelit po vítězství.
U nás skončilo hned několik epoch. Skončila epocha dvojvládí – dvě síly a nad nimi prezident řídící rovnováhu. Končí u nás i epocha války „vše pro frontu, vše pro vítězství!“ a jsou hlavní figury, které v sobě konsolidovaly vůli země k vedení války a k vítězství.
Začíná u nás nová epocha. Vítězná válka přinášející nejen radost, ale i mnohé nové problémy, které by dříve nebyly. Přitom ale s jejich řešením se budeme posouvat dopředu, zatímco reaktivním přístupem k řešení takových problémů v USA a u nás, se bude Evropa sunout zpátky.
A je tu důležitý moment: – čím víc se bude blížit konec války, tím víc si musíme připomínat, že jsme kdysi s Ukrajinou byli jedním státem. Teď nemluvím o sjednocení, ale o tom, že hlavním úkolem našich protivníků bude institucionalizace tohoto konfliktu na příští generaci. Naším úkolem bude institucinalizovat konflikt mezi USA a Evropou a ne mezi Ruskem a Ukrajinou. Tuto hru budou hrát všichni.
Preklad: St. Hroch, 9. 3. 2025
Zdroje:
