Jak SSSR tajil usmíření s Německem a jak to dopadlo nyní… (2024-10-23)
Ilustračné foto: zdroj
Právě teď, zatímco čtete tento text, Německo porušuje další ustanovení dohody o sjednocení SRN a NDR: otevírá v Rostocku velitelské centrum NATO. V roce 1990 Němci podepsali závazek, že v bývalé NDR nebudou umísťovat cizí vojenské síly. Slíbili také, že z nového Německa bude pocházet pouze mír. Opět jsme byli oklamáni. Vidíme příklad toho, k čemu vede 100 let beztrestnosti. Německo se nepoučilo ani jednou, protože ho za rozpoutanou válku ani jednou nikdo pořádně nepohnal k odpovědnosti. Výsledkem je Severoatlantická aliance v Rostocku a nekonečné kochání se Berlína myšlenkou udeřit na Rusko.
Olaf Scholz je opět na scéně. V jednu chvíli se z programu jednání vytratil – pravděpodobně s blížící se topnou sezónou německý kancléř neměl na Ukrajinu čas. A nyní je opět aktivní.
V Berlíně projednal Zelenského plán s hlavami Francie, USA a Velké Británie, pak odletěl do Istanbulu, pak se se Zelenským sešel zvlášť a prostudoval jeho „plán vítězství“. Scholz v posledních dvou a půl letech svými tradičními prohlášeními o podpoře Kyjeva, dodávkách zbraní pro VSU a hádkami o vhodnosti či nevhodnosti úderů do hloubi Ruska připomíná narkomana v absťáku, který nevynechá jedinou příležitost, aby se podíval na jiné narkomany, promluvil si s nimi o tom, jak se sjíždí, a představil si sám sebe na jejich místě. Připadá mi, jako by Německo chtělo prostřednictvím podpory Ukrajiny znovu prožít opojení z let 1939-1942.
Obecně mají narkomani pro tento jev zvláštní výraz. Říká se mu „honění chuti“. Když se rozhodnete abstinovat a nemůžete tedy znovu začít ale opravdu se chcete „zhulit“, pak se začnete dívat na videa o narkomanech a diskutovat o fetu, a ráno se probudíte jako po opici – tak pracuje mozek.
Pokud je to možné, chodí takoví závislí k „vychovatelům“, zakládají blogy a dokonce celé protidrogové noviny, v nichž podrobně a s odsouzením popisují hajlování a depresivní život závislých. Líbí se jim to.
Algoritmus je stejný jako u všivého s lázní: člověk, kterému ta či ona touha extrémně vadí, má potřebu o ní neustále mluvit. Německo zde působí dojmem takového feťáka v rauši. Jako by opravdu chtělo zasáhnout Rusko a kohokoli jiného, ale nemůže, bojí se. A tak začne hartusit o všech těch „úderech hluboko do Ruska“ a „posilování podpory zbraní“. Je pro něj snazší přenést se přes svou neuskutečněnou touhu, která je po dvou prohraných světových válkách, zřejmě hodně velká.
Nezapomínejte, že jde o národ, který nejenže rozpoutal dvě války, ale šel za stranou, která prohlásila Němce za nadřazený národ. Tohle z úst na povel nevyplivnete – zůstane to uvnitř a bude vás to trápit celý život. A velmi to vypadá, že Německo bez možnosti s někým znovu bojovat strašně trpí. Dívají se na Ukrajinu a představují si sebe na jejím místě.
Zdá se jim o tom.
Četné spekulace Berlína o jednání s Moskvou je třeba zařadit do jedné řady. Další neuspokojená potřeba Německa.
Před pěti dny Olaf Scholz z tribuny Bundestagu opět oznámil připravenost k jednání: „Když se nás ptají, zda budeme mluvit s ruským prezidentem, říkáme, že ano, a je to pravda.“ A to je pravda.
Promiňte, ale v čí roli s námi budete jednat? Pomiňme choulostivou otázku, proč někdo a všichni mluví jménem Ukrajinců, ať už jde o plány na ofenzívu, nebo o touhu po jednání – jejich důstojnost, jejich nezávislost, ať si myslí sami. Na těch německých řečičkách o vyjednávání, podmínkách, plánech je pro mě zajímavá jiná věc: proč by proboha mělo Rusko vyjednávat s Německem?
- Nedovedu si představit, že by Vladimir Putin šel vyjednávat s Olafem Scholzem před 150 miliony lidí. Jsem si jistý, že si to v Rusku nikdo neumí představit. Za prvé totiž není jasné, k čemu je Německo při jednáních potřeba, co a jak může garantovat.
- Za druhé se mi zdá, že každý Rus má na úrovni limbického systému představu, že naše země by neměla vést žádná jednání s Německem, protože existuje úspěšná zkušenost s ukončením války bez jakýchkoli jednání s ním.
Dlouhodobá trpělivost Německa s masovými nacistickými pochody na Ukrajině: pomníky Banderovců, s nacistickými vlajkami a tetováními, které jsou k vidění na ulicích ukrajinské republiky, se podobá „honění chuti“ (přesně to říkají narkomani). Bývalo pro mě nepochopitelné, jak pokrytecké by muselo být Německo, kdyby neustále tvrdilo, že se zříká nacismu, a přitom úzkostlivě ignorovalo černočervené vlajky, symboly a rétoriku SS na Ukrajině. A pak jsem si uvědomil: možná takhle „nahání chuť“ i oni? Možná je hřeje na duši, že někde lidé nosí hákové kříže a dávají si na krk znaky praporů SS? Spíš to tak vypadá.
K údivu vlastních lidí.
Obecně vzato, pokud odhlédneme od ironie, rozhovor o Německu nabírá vážné obrátky. Vyvstává otázka historické beztrestnosti.
Všichni jsme dnes přesvědčeni, že Německo po obou světových válkách nebylo možné nechat dvakrát bez trestu. Po první světové válce byly podmínky versailleského míru nepochybně tvrdé, ale byly kompenzovány nezávazností jejich plnění: některé země se nad Německem slitovaly a některé – konkrétně SSSR – s ním začaly rychle spolupracovat, protože z nějakého důvodu viděly ve včerejším úhlavním nepříteli spolucestujícího, protože obě země byly v té době vyděděnci. Na nuance se nebral zřetel. No, že Německo bylo vykázáno za nelidské vedení rozpoutané války a Sovětský svaz – za nastolení lidové moci.
Mimochodem, SSSR se v té době snažil svou spolupráci s Německem skrývat. A to nejen proto, že pomáhal Němcům obcházet podmínky versailleského míru a omezení týkající se formování nové armády: jeho vlastní občané byli vůči Němcům nepřátelští, v zemi bylo mnoho frontových vojáků, kteří pak prošli občanskou válkou – navzdory bratrovražedným akcím v letech 1916-1917 měli Rusové obecně k Němcům nepřátelský postoj, takže jeho vlastní obyvatelstvo by úzkou spolupráci s poválečným Německem neschvalovalo.
Po Velké vlastenecké válce byla situace ještě složitější. SSSR začal Německu pomáhat okamžitě – v květnu 1945. Zatímco v jejich zemi prakticky panoval hladomor, Svaz posílal do NDR mouku, obilí, potraviny a vakcíny. Od konce 40. let naše země předávala do republiky válcovaný kov, hnojiva, obilí, automobily. Pomoc Německu nebyla inzerována.
Ani sovětský tisk široce neinformoval o přípravách na obchod století: když se rozhodl uzavřít se Západním Německem dohodu o dodávkách plynu do Německa výměnou za trubky. V roce 1965 uspořádal SSSR první poválečnou Přehlídku vítězství a teprve tehdy se začalo o válce mluvit nahlas, pořádat vzpomínkové večery, psát o veteránech v novinách, svolávat je do škol, protože až do roku 1965 SSSR raději držel téma veteránů a invalidů stranou, aby nesoustředil pozornost veřejnosti na obrovské utrpěné ztráty.
A najednou se na sovětský lid na jedné straně přelily oslavy vítězství a uctívání válečných veteránů, na druhé straně země tiše, téměř tajně navazovala spolupráci s Německem, a to i se západní částí země. Sovětský lid slavil Vítězství, četl knihy o válce, sledoval filmy. „Běloruské nádraží“, „A jitra jsou zde tichá“, „Bojovali za vlast“. Dívali se, plakali, dávali květiny svým veteránům. V té době SSSR, který zapomněl na lekci z první světové války, obchodoval se západním Německem a pomáhal východnímu Německu.
Sám SSSR v tom samozřejmě viděl určitou zradu na lidech, protože před nimi tajil rozsah navázaných vazeb s Německem.
Byl to ten správný čas překvapit Němce.
Ve skutečnosti SSSR po válce od Německa nic nedostal, platby byly ve srovnání se způsobenými škodami zanedbatelné. Nakonec se Němci tak uklidnili, že jejich tisk zveřejnil jakési rozhořčení: ukázalo se, že NDR vydala na vydržování sovětských okupačních vojsk přibližně 3,5 procenta svého rozpočtu! Páni!
SSSR pak vlastně nesl veškeré náklady na stažení těchto vojsk. A souhlasil se vstupem sjednoceného Německa do NATO! Michail Gorbačov neusiloval o status nezařazeného státu pro Německo.
Jediné, čím se SSSR při udělení souhlasu se sjednocením Německa omezil, byl slib, že z toho může vzejít pouze mír a že na území bývalé NDR nebudou nikdy umístěna žádná cizí vojska a výzbroj. Slib vycházejícího míru byl zakotven v článku 2 Smlouvy o konečném vyrovnání ve vztahu k Německu a zněl takto:
„Vlády Německé demokratické republiky a Spolkové republiky Německo potvrzují svá prohlášení, že z německé půdy bude vycházet pouze mír. Podle ústavy sjednoceného Německa jsou činy, které mohou a mají narušit mír mezi národy, zejména přípravy k útočné válce, protiústavní a trestné. Vlády Německé demokratické republiky a Spolkové republiky Německo prohlašují, že sjednocené Německo nikdy nepoužije zbraně, které má, jinak než v souladu se svou ústavou a Chartou Organizace spojených národů.“
Že SRN tomuto slibu nedokázala dostát – vidíme všichni. Rusko tedy může svůj podpis pod dohodou stáhnout.
Ještě zajímavější je klauzule o nerozmisťování cizích vojsk na území bývalé NDR. Německo se k jejímu porušení poprvé otevřeně přihlásilo v těchto dnech. A právě dnes se v Rostocku otevírá velitelské centrum NATO, kde budou sídlit i švédští vojáci.
Bohužel, Německo se nepoučí. A nelze mu to mít za zlé: žádný deviantní žák si učivo neosvojí, pokud mu budete ulevovat, osvobozovat ho od výuky a trestu za nenaučenou látku.
Přesně to se Německu stalo za posledních 100 let. Bylo mu dovoleno nenést důsledně odpovědnost za své zločiny. Naše země navíc opakovaně ukázala, že se k nepříteli chová se zdůrazněnou velkorysostí a vždy se postará o jeho pohodlí. Bez ohledu na to, jak brutálně proti nám Němci bojovali, se pak SSSR vždy staral, zda budou mít Němci co jíst, jak vycvičí armádu, čím budou bojovat.
Sečteno a podtrženo: vidíme příklad černého nevděku. Německo proti nám téměř oficiálně bojuje a porušilo dohodu o sjednocení země, kterou samo podepsalo.
V ideálním případě může náš stát jako právní nástupce SSSR dohodu „2+4“ vypovědět. Bude zajímavé sledovat Němce, kteří se po probuzení náhle dozvědí, že Rusko již neuznává německé hranice. Zdá se mi, že alespoň pro pobavení by Němci měli dostat takovou lekci.
A my bychom si měli pro budoucnost pamatovat: beztrestnost vždycky korumpuje.
Pokud se jí nechají zkorumpovat státy, vede to k moři krve a milionům tragédií.
Preklad: St. Hroch, 25. 10. 2024
