Zvoní nejen Sýrii, zvoní mnohem šířeji a hlasitěji.
Sergej Kurginjan 20241215
Z nového vydání pořadu Anny Šafran „Rozhovor s mudrcem“ se Sergejem Kurginjanem, publicistou, filmařem, politologem a vůdcem hnutí „Podstata Času“ jsem pro vás připravil podstatný výtah… (překl.)
Mám-li hodnotit dosavadní vývoj, začnu tím, že vždycky je nejdůležitější pravda. Žijeme v revoluční epoše a pokud neřekneme celou pravdu a budeme usvědčeni ze lži, tak náš protivník to obecné zklamání využije k svému cíli a vynese lež přesahující všechny meze, kterou budou vnímat jako pravdu. To je zákon informační války.
Proto, jestliže se některá média, spojená s našimi oficiálními místy, dopracovala až k tomu, že vítězství nebo prohra budou záviset na tom, jak je pojmenujeme, pak je to píárovské šílenství a zaplatí se za to veliká cena. Stačí se podívat na tu hyperlež kolem kovidové pandemie – v samých USA už se rozjelo rozsáhlé a dost nekompromisní oficiální vyšetřování.
Sýrie padla. Nejvyšší moc, mocenské struktury, armáda – vše rychle a prakticky bez boje zmizelo a na jejich místě se objevila nová síla, která smetla vše, co jí stálo v cestě, a která se stala pokračováním starého projektu USA na Blízkém východě. USA jednoznačně vsadily na chaos a konkrétně na radikální islamismus (nezaměňovat s velkým islámským náboženstvím). A s pomocí této síly nyní Američané všude v regionu podkopávají národní státy, které považují islám za součást své kultury a usilují o rovnováhu konfesí a sekularismu. Právě takové státy jsou dnes v americkém hledáčku, přestože donedávna byly spojenci Spojených států.
Není to náhoda. Už Condoleezza Rice, poradkyně pro bezpečnost a později ministryně zahraničí ve vládách prezidenta Bushe, na konferenci v Káhiře, a později to potvrdil i sám prezident USA Bush, že: „všichni jejich bývalí spojenci jsou dnes jejich protivníky a někdejší jejich protivníci jsou jejich spojenci“. To ještě později potvrdil Obama a proces začal. Žádný konstruktivní smysl v nabourání se například do libyjského systému Muammara Kaddáfího nebyl – plukovník nevládl špatně, udržoval pevnou rukou národní stát, lidu se žilo dobře, i zahraniční partneři si neměli nač stěžovat. Oni ho ale přesto krvavě svrhli a zemi uvrhli do mnohaletého chaosu a souboje klanů, a navíc otevřeli cestu milionům migrantů do Evropy – k jejímu postupnému plenění.
Proto pokaždé, když Američané vykládají, že „bojují za svobodu, lidská práva atd.“ v arabském a dalším světě, je to ta nejhlubší lež a oni dělají pravý opak. Rozbíjí národní státy, světské systémy, státnost a vedou je zpět do rodové archaiky.
Kreml to všechno sledoval, a dopustil se tenkrát velké politické chyby, spojené s pokusem „restartu“ za Obamy, řečmi o přátelství… – výsledek toho v Libyi byl zjevný. Stejně tak svrhli režim Husní Mubaraka v Egyptě, dosadili tam Muslimské bratrstvo, které zahájilo rozsáhlé řeže odpůrců, až nakonec tam pohár trpělivosti přetekl, k moci se dostal generál ještě národně tvrdší než Mubarak… – a čeho vlastně Američané dosáhli?
Libyjský vůdce Muammar Kaddáfí při projevu na summitu Ligy arabských států po svržení a popravě Saddáma Husajna (vůdce Iráku) řekl: „Jste další na řadě.“ A měl pravdu. Na Blízkém východě po celá uplynulá desetiletí nemá smysl se ptát: „Komu zvoní hrana?“. Všichni tam by měli pochopit: „Zvoní nám!“. To, co se stalo před dvaceti lety a k dnešku, je jednotný proces. A nyní jsme svědky toho, jak byla vyhozena do povětří Sýrie Bašára Asada a budou následovat všechny ostatní národní státy, které předávají moc v arabském světě džihádistům a přinášejí na tato území chaos. Tak tomu bylo v roce 2015, kdy do tohoto procesu zasáhla ruská armáda. Speciální ruská vojenská operace v Sýrii byla provedena skvěle a přinesla vynikající výsledek: v regionu na dlouhou dobu zavládl mír.
Zbytky militantů však nebyly zničeny a zárodek islamistického teroru byl zachován. My jsme jaksi usnuli na vavřínech, někteří ze situace začali „stříhat kupóny – politické i jiné“ a opadla naše bdělost. Do toho jsme vstoupili do války s Ukrajinou, plánované jako skutečná speciální operace – ovšem založená na chybných předpokladech. Ta se v důsledku toho změnila v největší válečnou kampaň od konce 2.světové války, kterou jsme neprohráli, v jistých aspektech ji dokonce někde vyhráváme, nicméně vznikla vleklá silová situace. A tenkrát jsem já, při veškeré podpoře SVO, řekl, že s naším státem, který je natolik závislý na dovozech zvenčí, budeme schopni vést jen jeden konflikt – kterýkoli druhý skončí krachem. Pokud chceme vést i druhou a třetí válku, musíme mít stát úplně jiný, mobilizační, kde se armáda stane jádrem společnosti, v němž vznikne ideologie atp., která dokáže vydržet 2-3 konflikty. Na to mi bylo řečeno, že máme, co máme a jakékoli pokusy o změnu během takové napjaté situace by uškodily. No a pokud jde o konflikt v Sýrii – tak v Sýrii že konflikt ani napětí přece není…
A tak kdysi, podle Bertholta Brechta, v lůně semeno dostalo nový život na půdě rozkládající se postmoderny. Zhroucení staré sekulární modernity s jejím humanismem otevřelo cestu protimoderně chalífátu. Proč? Protože tak se věci nedějí!
Všechny ty modernizační státy v arabské, ale i jiné periferii, všichni ti Saddámové Husejni, Mubarakové, Kaddáfí – ti všichni udržovali mnohonárodnostní národ jen díky tvrdosti přístupu. Otec Bašára Asada Hafíz byl člověk tvrdý až krutý. Jakmile Muslimští bratři začali vyvádět, nemilosrdně a krutě je „srovnal“ – a vznikl relativní mír a jednota národa. Jakmile ta tvrdost mizí a zamění se jakousi melancholickou polovičatostí, s kalkulem, že za mě všecko udělají tajné služby, vše potichu začíná hnít.
Z historie víme, že jedněmi proklínaný a jinými uznávaný politik V.I.Lenin, když ho ještě v mládí vyslýchal policajt a upozornil ho, že přece je výborným studentem, pochází z dobré dvořanské rodiny, tak ať neblbne, protože proti němu stojí zeď, odpověděl, že ta zeď je shnilá a stačí do ní strčit (což později dokázal, když předtím varoval vládnoucí úřady, aby zastavili onu hnilobu). To nemá význam jen z hlediska jedné země v jejích konkrétních podmínkách a její byrokracii, nejen ruského impéria a Brežněvova SSSR.
Minulost beznadějně hyne, stává se letargickou, byrokratickou, zkorumpovanou. To, co se pak děje, se netýká ani jen samotné Sýrie, v její individuální situaci. Ve velkém měřítku jsme svědky zahnívání starých byrokratických, modernistických systémů, které nemají národní ideologie a jsou již jen mírně krvelačné v aureole nekonečné korupce. Jejich hnití je velmi významným fenoménem světových dějin, počínaje Římskou říší. Přičemž jejich kolaps není vleklý, ale okamžitý. Stejně jako po jejím pádu byla země rozprášena svými sousedy, tak se dnes Sýrie rozpadá ani ne na zóny vlivu, ale navždy. Její stabilitu totiž zajišťovali Alavité, relativně nevelká ultrašíitská sekta, o níž se Bašárův otec uměl opřít a vytvořil z ní dost efektivní а krutý aparát, zatímco sám držel pevně v rukou všechny hlavní síly. To ovšem nebyl případ jeho syna …
Ten „přehlédl“, že se mu v provincii Idlíb – v oné nedobyté části – objevil silný lídr, jehož hvězda nyní vychází, udělal to, co jiný předtím nedokázal. Rozhodl se velice drsně vytvořit z oné „partyzánštiny“ radikálních fundamentalistů a džihádistů, silně motivovaných, ale nacházejících se ve stavu teroristického polobordelu, vytvořit superpravidelnou sílu a s podporou Turků, Britů, Kataru a USA kteří znovu přesvědčili o tom, že potřebují Sýrii džihádistickou, chalifátiskou, a nikoli demokracii. Dbal o jejich vybavení, tvrdou disciplínu, osvojení nových technologií atd a vytvořil radikální, silně motivovanou armádu o 30 000 mužích a dal jí do pohybu proti už hnijící syrské armádě a byrokracii, které se po prvním úderu sesypaly jako domeček z karet.
Už na začátku toho jsme na Asadovu žádost začali stahovat vojska, protože jsme tam nechtěli vytvářet koloniální vládu. Protože, znovu opakuji, k tomu, abychom dokázali držet více konfliktů současně, bychom potřebovali jiný stát. Bez lidí, kteří pořád neviděli onu hnilobu tam, kteří „neviděli“, co se děje s arménským režimem před Pašinjanem, neviděli, co se dělo na Ukrajině za Janukovyče a neviděli, co se děje v dalších místech. Formálně bylo vše v pořádku a my jsme podporovali umírněný nacionalistický nedžihádistický stát a „nevměšovali se“. Zasedět se na bodácích se nedá. Zvláště v případě, že i ti, které Hafíz Asad nejvíc dusil, říkali, že sice byl krutý, ale aspoň platil penze – jeho synek nikoli a vše pod povrchem bublalo, až máme vroucí syrský kotel, který ještě zkomplikuje situaci nejen tam, ale i v okolí.
Hlava Izraele Netanjahu si myslí, že vyhrál a již prohlásil, že Golanské výšiny, které ovládl, vrátit nehodlá. Jeho ozbrojené síly demonstrativně bombardují vojensko-průmyslovou infrastrukturu syrského státu a vysílají do světa vítězné projevy. Všechno to však připomíná dialog z Borgesova „Domu Asterias“: „Uvěříš tomu, Ariadno?“. – Theseus řekl. – „Minotaurus sotva odolal.“ Malý stát, atletický, bodrý chlapík Netanjahu a malicherné zájmy až na druhém břehu Jordánu. Židé kolem sebe vytvářejí radikální sunnitské moře jako blázni. Prostě monotónně, berou lopatu a ryjí si vlastní hrob.
Stejné je to s Íránem. Největší teroristickou speciální operací na Blízkém východě byl letošní atentát na prezidenta této země. Erdogan si při tom všem svém točení myslí, že vyhrál. Ale Arabové mají svou vlastní představu chalífátu, která je organicky protichůdná té turecké. A jakmile se tyto rozpory projeví tím nejradikálnějším způsobem, vynoří se z tohoto moře nenávisti leviatan arabského chalífátu.
Američané jsou si jisti, že se to vše nakonec přenese i na Rusko a Čínu. Úžasná odvaha ruského lidu v poziční vnitřní válce v podmínkách, kdy je celý Západ zainvestován do Ukrajiny a vidí v nás nepřítele, je dnes ohromující. Mezitím ruská armáda tam metodicky osvobozuje jednu vesnici za druhou…
A tento pohyb pokračuje v zájmu budoucnosti.
Ta namotivovanost oněch džihádistů a celého toho teroristického kotle tam na Blízkém a Středním Východě, je velmi vážným nebezpečím pro svět. Proto je pro mě je velice hořké a podivné poslouchat na jedné straně, že jsme nic neprohráli, a na druhé straně, že jsme prohráli všechno, že je to prostě naše porážka a že Trump…
Chtěl bych říci:
„Ty, strejdo, počkej tak tři-čtyři neděle, pak bude inaugurace… – a uvidíš nebe v diamantech i v Afghánistánu, kde byli Talibové, kteří jsou téměř mono-silou“ …
– A co? To bude obrovské teroristické ohnisko. Ale v Sýrii Talibové dokonce nejsou, je tu silný odhodlaný vůdce, spojený s minulostí Al-Kajídy, mající k dispozici 30 000 mužů a na druhé straně ohromnou válkou rozvrtanou zemí… Co s ní bude dělat? Co bude, pokud ji neudrží? Je to gigantická tragédie, část větší tragédie – lybijské, chcete-li – nebo afghánské či irácké. A to vše se dál rozrůstá jako gigantický světový nádor sponzorovaný Američany a kolektivním Západem. A tady je následující poslední pozice: – řeči o tom, že nám o nic nejde, že je to namířeno proti Američanům… Vůbec ne proti nim! To je jimi a celým Západem pěstovaný organizmus s jemnými spojeními mezi operativci tajných služeb, v němž se nevyznáte a budete s nimi stále přáteli tak dlouho, dokud vás nezasáhnou – což je oblíbená východní hra – pokud se na vás stále usmívají, tak vám v příští vteřině vrazí kudlu do zad.
Víte, můj otec byl velkým expertem přes Střední Východ a vždycky mi říkal, že apogeum úsměvu tam znamená úder. A z toho je třeba při hodnocení situace vycházet. A co se týká toho, jak se to bude vyvíjet, záleží na tom, jak:
- Místo takového toho čokoládového alarmu zaujme normální pohled na věci a rozvážné vyhodnocení situace, protože ten nový prezident má mentalitu náčelníka kmene Zuluů, který rozumí jen síle.
- Východ rozumí jen síle a z toho budeme muset vycházet. Už jsme se dostali z horších situací, pokud si zachováme politickou vůli a adekvátnost a budeme si pamatovat, co je to ta hniloba. A rovněž Hemingwayovo:
– „Neptej se, komu zvoní hrana – ona zvoní tobě“.
Zvod hniloby nezvoní jen v asadovské Sýrii – on zvoní každému!
Preklad: St. Hroch, 17. 12. 2024
Zdroje:
