(Oleg Markejev – román: „TOTÁLNÍ VÁLKA“, kapit.14, str. 131-133)
Vážený čtenáři,
pro víkend jsem Ti připravil spíš oddychový text, pocházející z jednoho z mnou přeložených románů Olega Markejeva. V něm obsažené myšlenky pocházejí od vyloženého „záporáka“, který v žádném románu nesmí chybět, někdejšího důstojníka německých tajných služeb, nyní pracujícího ve službách jistého tajného řádu, pátrajícího po „Zlatém grálu“. Omlouvám se, pokud se někoho citově příliš dotkne – nebude to jistě smrtelné… (překl.)
***
Wiener obdivoval ženy odměřeně a nezaujatě. Jako znalec a sběratel se obratně obklopoval exkluzivními uměleckými a technickými předměty a nejlepšími ukázkami lidského plemene. Moc a peníze mu stačily k tomu, aby uspokojil jakýkoli rozmar, aby získal, co chtěl nebo považoval za nutné. Nikdy se však nenechal ovládnout věcmi, lidmi, myšlenkami ani penězi. A už vůbec ne ženou.
Věděl o ženách dost na to, aby došel k závěru, že tato stvoření je třeba držet v bezpečné vzdálenosti od sebe a přibližovat se k nim jen v případě, kdy je to nezbytně nutné…
V souladu s Bismarckovou poučkou se raději učil z chyb druhých a své teoretické znalosti si jen potvrzoval těmi vlastními. Nejednu zkušenost, potvrzující teorii, neodložil, a tak se dožil let Kristových bez úhony, s čistou hlavou, a nezraněným srdcem. Klasifikace žen „podle Wienera“ byla sice upřímně cynická, ale naprosto jednoznačná.
Na prvním místě v tabulce byly „gorily“ – mužům podobné amazonky, které lze jen s velkým odstupem označit za ženy. Takových jsou houfy v policii, armádě a věznicích – na obou stranách mříží a na nižších pozicích, kde je třeba velet křehkým mužům, což ony rády dělají. V uniformě jsou od mužů zcela k nerozeznání. Jejich šaty jsou komické a jejich styl je nejméně deset let za módou. S oblibou nadávají, neštítí se pít, a když jsou opilé, jsou násilnické a sklonné k sadistickým výpadům. Děti rodí spíše nedopatřením než plánovaně. Mateřská láska u nich probíhá v podobě paranoidního šílenství: – své děti, které se jim pletou pod nohama, pohlavkují jako o život, aby je v zápětí zahrnovaly péčí, která ovšem připomíná spíš strohý režim vězení.
Pak přicházejí „kobyly“ – tažný dobytek civilizace. Ženy selského typu, zrozené pro vyčerpávající práci, nikoli pro lásku. Na lásku nemají čas a často ani sílu; erotika je pro ně jen exotickým ovocem, které neumějí a nevědí, jak jíst, je jim neznámé, asi jako krávy neznající chuť ananasu. Milují tak, jako pracují, bezútěšně, rvou si srdce z těla. Jejich láska vychází z mateřského instinktu: co se narodí, musí být nakrmeno a hýčkáno. Pokud mají stejně těžkého tahouna za manžela, rodina prosperuje. A pokud mají smůlu, pak na sobě táhnou i hloupého rohatého sudokopytníka a jeho trkavé děti. Je s podivem, že schopnost rozmnožování se u nich zachovává až do stáří. Rodí početně a mateřství berou jako další práci. V Rusku jich je většina. Možná Hitlera zničilo nepochopení zřejmého faktu, že šel do války se „ženskou“ zemí. A ruské ženy byly vždy strategickou rezervou: nahradí muže, kteří odešli na frontu, v případě potřeby se samy chopí zbraně, a dokonce rodí nové vojáky v tak nelidských podmínkách, v jakých by na sebe každá evropská žena dávno vztáhla ruku. Rozdíl mezi Ruskem a Evropou v „ženské otázce“ je zřejmý každému nezaujatému pozorovateli. Zatímco za národní symbol Francie – Marianne – byla po desetiletí považována rafinovaná Catherine Deneuve, Rusové mají ve filmu typickou ženu „z lidu“ v podání Nonny Morďjukové.
Nejpočetnější kategorie ve Wienerově systému dostal celý ptačí dvorek. Jeho obyvatelky musely být z pohodlnosti rozděleny na poddruhy.
„Slepice“ jsou primitivní, sentimentální, bez mozku, ale ambiciózní. Ve společnosti zaujímají všechny stupně: od podnikatelky po prostou ženu v domácnosti. Velmi rychle se učí novým věcem a stejně tak okamžitě vyhazují z hlavy nepotřebné. Právě pro ně jsou vymyšlené diety, brazilské televizní seriály, ženské časopisy, přehlídky módy a sezónní výprodeje. Emancipují se přesně tak, jak jim to móda dovolí, a plánují si všechno dopředu: od těhotenství až po příští dovolenou. V peněžence nosí rodinnou fotografii, nevadí jim mít románek, ale se šťastným koncem, aby to dopadlo jako v dámském románu, které konzumují v neomezeném množství, než aby přispívaly k rozvoji tisku a ničení lesů. Horlivé zastánkyně demokracie, protože získaly právo kdákat. Rády se sdružují do hejn ženských výborů a správních rad. Některé dokonce vlétnou do parlamentu, kde se, díky své vrozené schopnosti mluvit o čemkoli, rychle stanou významnými osobnostmi. Jejich ideály jsou Margaret Thatcherová a Evita Peronová (v podání Madonny). Od plenek sní o romantickém hrdinovi, typem jsou od Leonarda DiCapria po Bruce Willise. Sny jsou však sny, ale „slepice“ mají dost inteligence na to, aby se provdaly za praktické brojlery se spolehlivým kontem a dobrými výsledky.
„Husičky“ jsou dřímající přítelkyně ‚houserů‘: rozmáchlé, bezduché, ukřičené. Tyto dlouhonohé jedince lze spatřit v doprovodu podnikatelů jakéhokoli postavení: od malých mafiánů až po seriózní burzovní spekulanty. Krásné sekretářky však o těsnopisu nevědí ani zbla, zato jsou schopny udržovat pořádek v hlavě a na pracovišti šéfa. Ideální milenky, protože v posteli dělají všechno pro to, aby neshodily šéfovu image, ale na místo manželky a dědictví si nedělají nárok, spokojí se se samostatnou tajnou položkou v rodinném rozpočtu „housera“ a neúnavně budují vlastní bankovní konto. Začínají zobáním suchých kůrek, ale s růstem kariéry přecházejí na ekologicky čistou krmi v drahých restauracích, po ochutnání přicházejí luxusu na chuť a plní svá volátka výhradně barevnými kamínky, zlatými rondelkami a šustivými stodolarovými papírky.
V tom konkurují „Kavkám obecným“: chamtivým, pokřikujícím a věčně povykujícím u krmítka. Modelky, missky, herečky a další „svobodné umělkyně“ poletují a třepetaje se mezi „mocnými“ a snaží se urvat, co se třpytí. Jsou zajímavé, dokud jsou mladé. Šťastnou shodou okolností se mohou přesunout do kategorie „husiček“. Ne každá má to štěstí. Když jsou opotřebované, zvrásněné a zvadlé, jsou se svou pisklavou zuřivostí vyhnány. Musí se dostat do prázdných hnízd k ovdovělým kohoutům a stát se „slepicemi“. Jsou z nich manželky třetí kategorie, protože stojí u plotny, hlasitě trpí svým nepovedeným životem a klovou svého nevinného chotě.
Samostatnou skupinou, k níž se Wiener choval s mírným opovržením, smíšeným s údivem, byly „blahoslavené“. Velmi vzácný typ, nepochopitelná mutace. Zcela zbavené ženské dravosti. Vzdělání jim nepřidalo na hlouposti, životní zkušenosti nezabily laskavost a schopnost milovat byla jen posílena získanou schopností vidět věci a lidi takové, jací skutečně jsou. Nesnaží se přetvářet svět ani se přizpůsobovat jeho pravidlům. Jednoduše si vytvářejí svůj vlastní malý svět, ve kterém se jejich manželé, děti, zvířata a květiny cítí dobře. Jejich vnitřní svět je také pestrý, upravený a útulný. Jejich vkus se nikdy nemění. Jen díky nim nezemřela klasická hudba, realismus v malířství a dobrá literatura.
A konečně elitou ženského bestiáře jsou „kočky“. Marnotratné, nezávislé a mazané. Vynikající manipulátorky, schopné přesvědčit kohokoli o čemkoli, nevěřící jedinému vyřčenému slovu. Nejsou chytré, i když tak působí. Jen jejich primitivní ženský intelekt je obohacen o zkušenosti z tisíců úspěšných lovů a reflexy dravce stokrát moudřejší než nejhlubší abstrakce intelektuála.
Jsou půvabné a okouzlující, chtějí hladit tak moc, že zapomenete na ostré drápky ukryté mezi jemnými a teplými polštářky, jako dětské prstíky. Jejich oči jsou zamlžené něhou, pak se za okamžik stanou dravými, pozorujícími a hodnotícími. Dokonalé milenky, báječné matky, ale ne dobré manželky. Dokáží se аž bláznivě zamilovat do kohokoli – v pohlaví, věk a postavení zásadní rozdíl nečiní, ale popravdě milují jen samy sebe. Elegantní a kultivované, protože umějí ocenit krásu světa, za jehož součást se považují. Zároveň jsou patologicky kruté. Se stejným potěšením vás zmáčknou v měkkých tlapách nebo roztrhají drápy, ale tak, aby oběť nezemřela hned a ony se mohli pokochat pohledem na její agónii. Není nutné, aby oběť sežraly. Často mučí a zabíjejí čistě pro estetické potěšení, nikoli z hladu. Proto nerozlišují mezi fyzickým a morálním mučením …
Preklad: St. Hroch, 5. 6. 2026
Pridaj komentár