…a jak ovlivní válku na Ukrajině.
Strana.ua 28. 4. 2026
Státní aparát RF v posledních letech již několikrát dokázal, že je připraven prosadit jakákoli rozhodnutí, pokud je považuje za nezbytná, bez ohledu na to, co si o tom myslí většina ruské společnosti. Navíc existuje názor, že válka sama o sobě je pro vládu nástrojem k posílení kontroly s omezením práv a svobod, které ještě zbyly z 90. let, a také k přerozdělení majetku.
Je však třeba poznamenat, že Putinova moc nikdy nespočívala výlučně na represích. Od okamžiku jeho nástupu k moci ho většina obyvatelstva vždy buď podporovala, nebo mu byla loajální, což bylo důležitým faktorem stability systému. Současné Rusko není Severní Korea a ani Írán, kde existuje „ekosystém“ IRGC – miliony lidí fanaticky oddaných ideji, připravených pro ni podstoupit velké oběti.
V Ruské federaci nic podobného neexistuje. Státní aparát, včetně bezpečnostních složek, který nyní řídí zemi, tvoří obyčejní lidé, kteří sami nejsou nadšeni z utahování šroubů a z dalších vyhlídek, pokud bude tento trend pokračovat. Navíc je mezi ruskou elitou a úředníky počet odpůrců zpřísnění kurzu dokonce vyšší než v průměru ve společnosti, protože právě oni se mohou stát jeho hlavními oběťmi.
A jak se státní aparát zachová, pokud bude rozhořčení ve společnosti dále narůstat a rozšíří se na široké skupiny obyvatelstva, je otevřenou otázkou.
Vycházeje z toho, stojí ruská moc před rozcestím několika možností jednání:
1. – pokračovat ve válce v současném formátu, tedy bez mobilizace a utahování opasků, což umožní udržet relativně vysokou úroveň podpory války a jednání moci. Již jsou přijatá opatření k zpřísnění a omezení internetu, VPN a sociálních sítí se nebudou rušit, ale ani se nebudou výrazně posilovat, čímž se přejde do režimu „postupného dusení“, jak se to v posledních letech stalo s YouTube, jehož publikum v Ruské federaci se kvůli zpomalení snížilo, zatímco publikum jeho ruských konkurentů prudce vzrostlo.
Tato varianta je možná a celkově představuje nejpravděpodobnější scénář, avšak pouze v případě, že Rusko bude mít dostatek zdrojů. To znamená, že ceny ropy a ostatního exportu se musí udržet na vysoké úrovni, což však nikdo nemůže zaručit. Rovněž není známo, jak dlouho ještě bude Rusko schopno doplňovat svou armádu na úkor smluvních vojáků, aniž by se uchýlilo k mobilizaci.
2. – výrazně urychlit proces zpřísňování pořádku a posílit represivní mechanismy, aby se potlačilo jakékoli potenciální vzpoury. Tato možnost je reálná v případě, že ceny exportu budou klesat, ekonomické problémy narůstat a ruské úřady se rozhodnou zahájit mobilizaci nebo válku s Evropou. Tato cesta je pro ruský státní aparát, jak bylo uvedeno výše, spojena s velkými riziky. Nelze však vyloučit, že se s tímto úkolem vypořádá, pokud jej Putin zadá.
3. – která se nyní začíná prosazovat v ruské blogosféře, je neukončovat válku, ale zorganizovat určité „tání“ uvnitř Ruské federace, umožnit širokou diskusi, „vypustit páru“, a také „obnovit moc tím, že do vlády a do velení armády přivedou kompetentnější lidi, kteří si lépe poradí jak s válkou, tak s ekonomikou“. Tím spíše, že k tomu je i důvod – volby do Státní dumy.
Takový scénář je nejméně pravděpodobný, protože je pro Putina zjevnou pastí a svou argumentací připomíná rétoriku poslanců Státní dumy v předvečer únorové revoluce v roce 1917 – „carští ministři jsou neschopní, u dvora jsou Rasputin a němečtí špioni, u moci jsou zapotřebí skuteční profesionálové-vlastenci, kteří povedou k vítězství ve válce“.
Jak to v roce 1917 dopadlo – je známo. Výsledek „rozmachu demokracie za války“ může být dnes podobný.
Jak již bylo zmíněno výše, podpora války v Ruské federaci se opírá o důvěru v Putina. Už samotná skutečnost, že Remeslo a Gubarev se otevřeně postavili proti Putinovi a téměř nic se jim za to nestalo, vyvolala ve společnosti jisté rozrušení. A pokud se podobné teze budou ozývat na každém rohu, i bez přímé kritiky adresované prezidentovi RF (jak to dělá například Bonja), jeho rating důvěry se zhroutí.
V důsledku toho se zhroutí i podpora války a ochota společnosti snášet kvůli ní jakékoli oběti. A celkově se celá ruská informační agenda rychle přesune od proválečných a mobilizačních témat („země v kruhu nepřátel“) k vnitřním problémům s drtivou kritikou adresovanou vládě.
Souběžně s tím se jistě začnou aktivně projevovat nejrůznější rozpory ve společnosti. V první řadě mezietnické a mezináboženské.
K tomu se může změnit i situace v armádě, kde se disciplína a bojeschopnost v současné době udržují díky metodám velitelů, které jsou vzdálené nejen od obecných humanitárních norem, ale i od norem ruského právního řádu. Pokud začne otevřená diskuse, pak tato otázka, stejně jako otázka velkých ztrát na frontě, vyvstane jako jedna z prvních. Stejně jako prvky nuceného náboru smluvních vojáků (například mezi vojáky na povinné vojenské službě). Válečný stroj RF se může ocitnout na pokraji rozpadu.
A situace z roku 1917 se prakticky identicky zopakuje.
Tehdy se jedním z hlavních problémů stalo také to, že vojáci a společnost nechápali, za co se válka vede. Dokud byl car, bojovali z tradice – „když to car řekl, tak to tak musí být“ . Po únorové revoluci se pokusy představitelů Prozatímní vlády udržet bojového ducha armády hesly „nyní nebojujete za tyranského cara, ale za svobodnou vlast“ jak je známo, neukázaly jako úspěšné. Proto je velmi těžké uvěřit, že by se Putin, a vlastně celá ruská elita, odhodlali jít touto cestou. Snad jen pod nějakým velmi silným tlakem, jehož zdroje zatím nejsou zřejmé.
4. – ukončit válku na frontové linii. Možnost, kterou podle průzkumů podporuje většina obyvatelstva. Pokud se pro ni Putin rozhodne, jeho popularita vystřelí do nebes. Mnozí v Ruské federaci to vnímají jako záchranu před tím nejhorším: nebude mobilizace, jaderné zbraně, nezemřou další desítky a stovky tisíc (a v případě použití jaderných zbraní – miliony a desítky milionů) lidí. Rusko se po skončení války, navzdory prognózám nepřátel, nerozpadne, neupadne do nepokojů a chaosu, ale vyjde z ní s fakticky rozšířeným územím. Lze žít dál a užívat si ropu za cenu vyšší než 100 dolarů za barel. A pokud navíc začnou rušit omezení internetu a podobné věci, bude to vůbec svátek (a to již v podmínkách míru nepovede k hrozbě vážné destabilizace, jak by tomu bylo v podmínkách války).
Na tomto pozadí nebude pro Kreml těžké představit společnosti zastavení války na frontové linii jako vítězství pro Rusko, protože RF si ponechá všechna dobytá území (podrobněji jsme o tomto tématu psali v samostatném článku).
Kromě toho za to může Moskva od Trumpa, který nyní naléhavě potřebuje velký úspěch v zahraniční politice, kterým bude rychlé ukončení války na Ukrajině, získat mnoho – minimálně zrušení všech sankcí a právní uznání dobytých území jako ruských.
Navíc budou ve prospěch Kremlu i geopolitické důsledky. Stejně jako Írán nyní dokázal, že je schopen zablokovat Hormuzský průliv a Spojené státy s tím nemohou nic udělat, tak i Rusko dokázalo, že může vtrhnout do jiné země, rozmetat celé její regiony na padrť a poté si je po skončení války ponechat. A nikdo tomu nedokázal nijak zabránit. A takové poznání bude nevyhnutelně ovlivňovat politiku vůči RF ze strany zemí přinejmenším postsovětského prostoru, a pokud se prohloubí rozkol mezi EU a USA, pak i Evropy. Málokdo bude chtít zažít na vlastní kůži to, čím prochází Ukrajina poslední čtyři roky.
Teze, že „Ukrajina, jakmile nashromáždí síly, zaútočí na Rusko společně s NATO“, byla vyvrácena průběhem současné války. Kdyby Aliance skutečně měla v úmyslu zaútočit na Rusko, udělala by to již v roce 2022 – kdy se celá ruská armáda zapletla na Ukrajině a Západ mohl rychle obsadit třeba Kaliningrad, třeba Petrohrad. Ale k tomu se ze zcela pochopitelného důvodu neodhodlal – z obavy z jaderné války. A tím spíše Evropané na Rusko nezaútočí, pokud válka skončí a ruská armáda uvolní své síly. A Kyjev sám o sobě, to je zcela zřejmé, jadernou velmoc nenapadne.
Celkově se současné světové procesy vyvíjejí ve prospěch Ruska. Konflikt na Blízkém východě, rozkol mezi Evropou a USA, krize západní kontroly nad mezinárodními měnovými a obchodními systémy výrazně zvyšují geopolitický a ekonomický význam Ruské federace. Jediným problémem, který brání Moskvě plně využít těchto výhod, je válka na Ukrajině. Zbavit se tohoto břemene a vystoupit z války bude samo o sobě vítězstvím pro Ruskou federaci.
Nezbytně se najde spousta těch, kdo s tím budou nesouhlasit.
„Zradoblogeři“ se 150 tisíci odběrateli v polozakázaném Telegramu napíší, že „Putin všechno zradil, Rusko prohrálo a vůbec, k čemu bylo tolik obětí“. Zelenskyj bude několik měsíců všem vyprávět, jak „zlomil Kreml“, dokud s velkou pravděpodobností neztratí moc ve volbách na pozadí korupčních skandálů. V britských médiích vyjdou stovky článků na téma „ruská ne-říše prohrála válku a nedosáhla svých cílů“.
Ale co na tom záleží Putinovi a většině Rusů, kteří se budou prostě tiše (nebo ne tak tiše) radovat z toho, že válka skončila?
Volba mezi zastavením války na frontové linii a pokračováním války není pro Moskvu volbou mezi „kapitulací a úplným vítězstvím“, jak to často prezentují zastánci „války až do vítězného konce“ v Ruské federaci. Je to volba mezi omezeným, ale přesto vítězstvím a ne zcela jasnou perspektivou, v níž „úplné vítězství Ruské federace“ zdaleka není jediným scénářem.
Zatím však nic nenasvědčuje tomu, že by Kreml mohl přistoupit na zastavení války na frontové linii. Podle všeho má v úmyslu získat mnohem více v situaci, kdy se USA zapletly s Íránem a hádají se s Evropou, zatímco ceny energetických surovin jsou vysoké.
Ale kolik času a obětí bude k dosažení tohoto „mnohem více“ zapotřebí?
Mohlo by to trvat několik měsíců, pokud Trump s cílem přimět Kyjev k plnění „anchoragských dohod“ odpojí Ukrajině „Starlink“ a zpravodajské služby. A možná bude nutné bojovat ještě dlouhé roky nebo použít jaderné zbraně, což s sebou nese velká rizika pro samotný Rusko. Přitom se situace na světových trzích může kdykoli znovu zhoršit, a uvnitř Ruska se situace stává stále složitější z hlediska ochoty obyvatelstva snášet i nadále útrapy válečného času, zejména pokud bude nutné přistoupit k mobilizaci a utahování opasků.
Teoreticky tento poslední faktor zvyšuje pravděpodobnost kompromisů k urychlení ukončení války, pokud Evropa a Kyjev souhlasí, stejně jako dříve USA, s něčím větším než pouhým zastavením bojů na frontové linii. Ale i s tím je to složité. Na Západě se čas od času ozývá názor, že ke konci roku 2022, na vrcholu úspěchů ukrajinské armády, existovala reálná šance dohodnout se s Kremlem na zastavení války na frontové linii. Ale tehdy, na vlně euforie v Kyjevě, o tom vůbec nikdo nepřemýšlel – mluvilo se o „kávě na Krymu“ a o hranicích z roku 1991. Stejně tak i nyní – vnitřní procesy v Ruské federaci znovu probouzejí u ukrajinských vládních kruhů a mnoha sil na Západě naděje na „brzký kolaps Ruska“.
Jak však bylo uvedeno výše, pravděpodobnost toho zdaleka není 100 %. Vývoj událostí může vyvolat mnohem nebezpečnější scénáře jak pro Ukrajinu, tak pro celý svět, což by vedlo k velké válce v Evropě.
Opakuje se obvyklý scénář: čím více obě strany očekávají, že protivník je slabý a „každou chvíli se zhroutí“, tím déle se válka protahuje a hrozí, že přejde na zcela novou úroveň eskalace.
Takovým katastrofickým scénářům lze zabránit pouze jediným způsobem – co nejrychleji zastavit válku na Ukrajině.
Preklad: St. Hroch, 12. 5. 2026
Zdroj: https://strana.today/news/504617-k-chemu-vedut-vnutripoliticheskie-protsessy-v-rf.html
Pridaj komentár