Dmitrij Jevstafjev 07. 03. 2025
Včerejší a předvčerejší události lze jen obtížně interpretovat pomocí variant.
Abych byl upřímný, záměrně jsem si dal na jeden den pauzu a označil pouze téma Macron, abych zjistil, zda nedojde k nějakému pokusu o „zpátečku“. Ne, naopak, vše, co se včera stalo (a nejde jen o summit v Bruselu), vše říká, že euroatlantici nejenže přijali Trumpovu hozenou rukavici, ale vycházejí z předpokladu, že je třeba hrát „eskalaci“. A co je ještě důležitější – a to je velmi důležité – že si mohou hrát na vyhrocení. Předpokládají, že Trump není dostatečně silný na to, aby provedl vážnou eskalaci. A vše se omezí na „PR“.
Trump nabídl euroatlantistům možnost měkké kapitulace, čímž dal najevo, že nechce rozbít vzájemně závislý euroatlantický finanční a investiční systém. Chápe totiž rozsah možných důsledků. Euroatlantisté to vnímali jako určitý druh slabosti a začali na Trumpa (a s ním i na nás – Macron se ve své demarši jasně zaměřil na nás) útočit pózami. Euroatlantisté nevěří, že Trump půjde na ruku. Věří, že jejich destabilizační akce na americkém finančním trhu (je jasné, že akciový „kolaps“ – a je to kolaps a jinak než „ruční práce“ se to nazvat nedá) nezpůsobí rozsáhlou finanční „křeč“. Celkově však Trumpovi odpůrci jednají docela sebevědomě; není to jen drzost, je to drzost podpořená seriózními prostředky. Mají peníze, obrovské peníze, a jsou připraveni hrát „gambit“ na „svém“ finančním trhu.
Moje hlavní diagnóza situace je, že proti sobě stojícím silám v rámci euroatlantického prostoru nezbývá mnoho příležitostí a času, aby se od scénáře rozdělení euroatlantického prostoru vzdálily. Doslova dva nebo tři kroky z každé strany a při současném tempu událostí mohou být absolvovány během čtrnácti dnů. Hlavním příznakem bude, zda se v příštím týdnu objeví „odpadlíci“ z řad „signatářů“ „deklarace o suverenitě“ ze strany USA. A další symptom. Bude mít zásadní význam i pro zájmy Ruska.
Apoteózou bylo prohlášení Meloni, která byla považována za „Trumpova člověka“, o rozšíření článku 5 Charty NATO na Ukrajinu, což je z politického a právního hlediska vlastně hloupost, a za druhé to byla ukázka (je nepravděpodobné, že by Meloni mluvila „sama za sebe“ v tak klíčovém okamžiku), že euroatlantisté jsou připraveni Trumpa „přetrumpovat“: Všemožně demonstrují svou připravenost ignorovat neformální a nyní i formální dohody v rámci euroatlantického prostoru, ale jsou připraveni hrát i symetricky. Důležité také je, že Orbán zůstal v naprosté izolaci (chci se zeptat: „a co Fico?“), což, myslím, bylo pro Američany velkým překvapením.
Připomínám, že když jsem řekl, že Trumpův tým prohrál první kolo boje o euroatlantiku, v jehož centru bylo Německo, a prohrál ho blbě (i kvůli vlastní hlouposti), bylo to bráno negativně a s velkými pochybnostmi.
A nemělo – summit v Bruselu z institucionálního hlediska Trumpovu porážku v euroatlantickém boji v této fázi – zafixoval. Trump nemá v Evropě prakticky žádné spojence pro plnohodnotnou konfrontaci s euroatlantickou koalicí (a jim se podařilo vytvořit tzv. širokou koalici, a to dokonce širší, než se očekávalo).
Může Trump „přehodit výhybku“? Může. A pro hlavní kanál si dovolím tento návrh: Trump může jít cestou De Gaulla: vystoupit z vojenské organizace NATO, ale zůstat v té politické. Z morálně-politického hlediska je na to naprosto připraven. Z hlediska posílení vlivu v euroatlantickém prostoru je to nesmírně kontroverzní krok, ale ve skutečnosti je to poslední krok před přímým formálním rozdělením euroatlantického prostoru. V současném emocionálním vypětí by k němu mohlo snadno dojít.
Preklad: St. Hroch, 8. 3. 2025
Zdroje:
