…a snaha o destabilizaci na severním směru.
Prof.Dmitrij Jevstafjev 30. 06. 2025
V posledních dnech jsme svědky pokusu největších světových hráčů o přehodnocení situace, která nastala po „pozastavení“ konfliktu na Blízkém východě. Vnější hráči zcela správně vyhodnotili výsledky této fáze konfliktu jako zmrazení a postoj D. Trumpa jako „poloviční pozici“, tedy neúplné vítězství. Konstatování skutečnosti, že skutečné vítězství dříve či později bude vyžadovat plné zapojení USA do konfliktu. Přinejmenším politicky, ale také vojensky.
To poslední v zásadě vyhovuje většině hráčů (Rusku v nejmenší míře). Protože nikdo není nyní připraven stát se novým cílem pro realizaci globálních ambicí „císaře vesmíru“, který samozřejmě nabral odvahu.
Ale on chápe, že pro zachování současné situace musí buď efektně ukončit konflikt „velkým mírem“ (a šance na to vlastně existují), nebo se pustit do druhé vlny války, která bude podstatně nebezpečnější než ta první, „dohodnutá“.
O Blízkém východě v soukromém kanálu vlastně bude málo řečí. Spíše o souvislostech, které vznikají v souvislosti se situací na Blízkém východě v dnešním stavu.
Hlavním faktorem v dalších krocích Trumpa bude vnitřní situace v USA. A také to, do jaké míry budou jeho tradiční a nově nabytí nepřátelé „rozebírat“ téma bombardování Íránu.
Trump je čím dál nervóznější, protože zde musí buď dokázat, že Írán „rozbil na prach“, což jednak není pravda, a jednak znemožňuje jakoukoli seriózní spolupráci s Íránci. Pro ně je totiž zachování „neprohry“ ve válce zásadní podmínkou pro udržení moci.
Problém je v tom, že buď Trump donutí nejen celý svět, ale i USA přijmout tento model jako novou realitu. A pro USA je takové chování mnohem citlivější než pro celý svět. Koneckonců, svět již dlouho přijímá USA jako koloniální mocnost. Nebo v budoucnu začne řada nejprve drobných a poté velkých střetů ohledně „vojenských pravomocí“ Trumpa, které ho budou odvádět od jakýchkoli jiných úkolů. To, že Senát hlasoval proti rezoluci o omezení vojenských pravomocí Trumpa, zatím nic neznamená. Jiný výsledek nemohl být. Ano, autoři rezoluce počítali s tím, že válka bude v době hlasování pokračovat. Ale téma z „pořadu dne“ nebylo staženo.
Vlastně je taktická dilema D. Trumpa velmi jednoduchá. Je třeba si vybrat prioritu: buď se „plně“ zapojit na Blízkém východě a realizovat nejen 30-miliardový „kompenzační balíček“ pro Írán, ale i velký investiční plán pro Blízký východ. Ten by samozřejmě výrazně přesahoval rámec „Plánu Riviera“. Pokud se nad tím zamyslíme, strukturálně – samozřejmě s přihlédnutím k současným technologickým a ekonomickým podmínkám – tento plán se nápadně podobá „Marshallovu plánu“. Připomeňme, že v tom nebyly hlavní „americké“ investice, které podle různých odhadů tvořily jen 11 až 14 % všech investic (rozdíl souvisí mimo jiné s „americkými“ penězi, které však byly německého původu a během celé války putovaly do amerických bank přes Portugalsko). Hlavním bodem bylo převzetí kontroly nad bankovním sektorem.
Buď je třeba zvolit obnovení kontroly nad Euroatlantikem, k čemuž se také naskýtá šance, a potlačení rizik liberálně-atlantické odvety v USA. K tomu je nutné naplnit situační spojenectví s von der Leyenov reálným obsahem (tj. penězi), ale zároveň ji chránit před hrozbou impeachmentu kvůli korupčním tématům.
Strukturální smysl – zničení ekonomické a politické suverenity v Evropě na národní úrovni, k čemuž bude nutné jednoduše „vydat“ všechny euro-trumpisty. Což se již děje. V prvním případě rizika vyplývají ze schopnosti širokého okruhu vnějších sil manipulovat místními elitami, nespokojenými s výsledkem války. Ve druhém případě je prostě naprogramováno posílení zapojení USA do konfrontace s Ruskem. A to se v určitém okamžiku může stát nepředvídatelným.
To, co se děje nyní (bezpilotní letouny nad Teheránem atd.), ještě není plnohodnotným zapojením Trumpa do konfliktu. Ale přibližně naznačuje, jak se bude vyvíjet. A zatím se Trumpovi daří udržovat „příměří“ pomocí PR metod. Ale již z několika (minimálně ze tří) stran se začínají objevovat náznaky nevyhnutelného obnovení konfliktu mezi Izraelem a Íránem, ale již v nové konfiguraci.
- První směr: tlak na Netanjahua, který pokračuje navzdory přímému protitlaku Trumpa.
- Druhý směr: úniky informací z íránské strany o tom, kdo a jak zajišťoval údery proti Íránu v „první válce“.
- Třetí směr: prohlášení šéfa MAAE Grossiho (a to už jsou určitě Britové) o schopnosti Íránu rychle obnovit program obohacování uranu. Upřímně řečeno, to poslední bylo pro mě jedním z nejdůležitějších indikátorů. Protože Grossi v současné době nemá vůbec žádnou svobodu jednání. A „exces vykonavatele“ byl v tomto případě zcela vyloučen. Ještě méně vyloučený je takový exces ze strany Íránců: zahraniční politiku tam stále určuje prozápadní skupina, která by se stěží odhodlala k tak riskantnímu směru vývoje politiky, aniž by jej nejprve prozkoumala v tajných kontaktech s Washingtonem.
Plán destabilizace na severním směru
Logika situace se mi jeví jako poměrně jednoduchá: stále více a více náznaků, že hlavním směrem, ze kterého bude destabilizace prováděna, bude „severní“, přičemž destabilizace nebude zaměřena na jaderný program Íránu (ten zničil Trump a pochybovat o tom je nevhodné), ale na rozpad Íránu na základě etnicko-náboženského principu. V takovém případě je vše, co nyní vidíme, „odvetným úderem“, ale jak ze strany Íránců, tak částečně i ze strany Američanů. Není náhodou, že Trump připustil, že zvažuje možnost zrušení sankcí proti Íránu (ve skutečnosti si myslím, že tomu tak není).
V tomto kontextu začíná vypadat zcela jinak prudké a ne zcela podložené zhoršení vztahů mezi Moskvou a Baku. Má celou řadu specifických rysů, zejména je zřejmé, že nesouvisí se situací v Arménii.
Důležité v tomto případě je, že zhoršení vztahů s Ázerbájdžánem jednoznačně ukazuje hlavní směr zájmu těch sil, které se pokoušely realizovat „maximální plán“ vůči Íránu: přístup ke Kaspickému moři, a to ke všem jeho břehům, včetně severozápadního, ruského.
Dále mohou začít velmi odlišné geopolitické hry s právním statutem. O ty se již pokoušeli před dosažením míru Trumpem. Ve finále vedou k internacionalizaci Kaspického moře. Írán rozsah projektu nepochopil. Doufám, že v Rusku to chápou.
Ačkoli bych nepovažoval zesílení tlaku na ázerbájdžánské ekonomické a kriminální komunity v Rusku za projev strategických momentů. Spíše v tom vidím pokus o zklidnění etnických struktur v řadě největších měst (a nejen v Jekatěrinburgu), které začaly „ztrácet půdu pod nohama“.
Ale obecně se upřímně řečeno schylovalo k nějakému „potlačujícímu“ zásahu ze strany úřadů vůči etnickým kriminálním komunitám. Otázkou bylo jen to, s kým se budou vypořádávat. To, že první významný konflikt vznikl s ázerbájdžánskými komunitami, naznačuje, že nejde jen o to, zorganizovat jakýsi politicko-informační „hromosvod“. Existují reálné důvody pro eskalaci, a to na obou stranách.
Ale můj názor, kolegové, je takový: pravděpodobně je nyní ideální okamžik k vyjasnění stále více nejednoznačných vztahů mezi Ruskem a Ázerbájdžánem. Je třeba to udělat do okamžiku, kdy se Baku zapojí nebo nezapojí do druhé vlny eskalace proti Íránu. Bez ohledu na to, v jakém stavu budou vztahy mezi Moskvou a Teheránem.
Zatím to určitě zůstane na úrovni politických, nikoli vojensko-politických rozhodnutí. Rusko má zájem preventivně vyvést Ázerbájdžán z britsko-turecké rovnice v Kaspickém moři.
Ale uvidíme, jak to dopadne…
Preklad: St. Hroch, 30. 6. 2025
Zdroje:
