16. 07. 2025
Doktor historických věd, zasloužilý profesor, vědecký vedoucí fakulty světové ekonomiky a světové politiky Národní výzkumné univerzity Vysoké ekonomické školy v Moskvě, čestný předseda prezidia Rady pro zahraniční a obrannou politiku.
Tento článek je založen mimo jiné na výsledcích série výzkumů a situační analýzy provedené v dubnu tohoto roku. Jsem vděčný kolegům, jejichž myšlenky a hodnocení široce využívám. Za text a závěry však nesu odpovědnost pouze já. S.А.K.
Úvodní poznámky
Nejprve to dobré. Již více než dva roky se spolu s rychle rostoucí skupinou spolupracovníků – vědců, podnikatelů, novinářů, kulturních činitelů – intenzivně zabývám projektem „Východní obrat 2.0, nebo sibirizace Ruska“. Hlavním motorem jsou Sibiřané, ale centrum projektu je v Moskvě, mimo jiné proto, aby se předešlo obviněním z lokálpatriotismu a separatismu, s nimiž se potýká mnoho iniciativ zaměřených na rozvoj Zauralí. Podezření jsou někdy lstivá. Mnohé elity našich starých hlavních měst, které se uchýlily do Evropy, nechtějí uznat to, co je zřejmé: více než třísetletá evropská cesta Ruska skončila. Bylo by lepší ji ukončit o více než století dříve; možná by se tak dalo předejít těžkým ztrátám pro zemi a lid v 20. století. Tato cesta nám dala mnoho – v technickém rozvoji, ve vojenském umění. Evropské očkování do kmene tradiční ruské kultury přineslo ohromující výsledek – největší literaturu na světě, velkou hudbu, divadlo, kinematografii. A samozřejmě musíme a budeme uchovávat a pěstovat v sobě odkaz Aristotela, Danteho, Rafaela, Bacha, Vivaldiho, Shakespeara, Felliniho, Schopenhauera a dokonce i Marxe, a tak dále.
První fáze obratu Ruska byla naplánována na konci 90. let a zejména v roce 2000 a začala na počátku minulého desetiletí. Důvodem byly hlavně ekonomické výpočty – její výhodnost a konkurenční výhody Ruska na asijských trzích. V úvahu se braly odhady beznadějnosti a nebezpečnosti pokračování jednostranného orientování se na Evropu, která začala ekonomicky upadat a stávala se politicky stále nepřátelštější. Většina elity byla stále nadšená prozápadním smýšlením a eurofilismem. Stejně tak se dočkali nemalé dávky obvinění nejen z euroskepticismu, ale i z „asijskosi“ a dokonce „hordovství“.
Toto turné bylo jen částečně úspěšné. Překážkou byla byrokratická setrvačnost a neochota ostře se odvrátit od Západu. Tehdy se obrat týkal pouze Dálného východu, později se přidal Severní mořský průchod. Většina obyvatel Dálného východu nebyla do této tématiky zapojena. Pro mnohé se tento obrat jevil (a také byl) jako „moskevský“. Ale co je nejdůležitější – nevztahoval se na ekonomicky, vědecky, lidsky, zdrojově a produkčně nejsilnější regiony Sibiře – východní a západní, a také na Ural. A Sibiř v Rusku z ekonomického, politického, lidského a historického hlediska začíná Permským krajem a Uralem.
Nicméně ten první obrat přinesl sice omezené, ale pozitivní výsledky – oživil se ekonomický rozvoj tichomořského pobřeží Ruska, výrazně vzrostl obchod s Asií, což později zmírnilo dopad přerušení ekonomických vazeb s Evropou. V posledních dvou letech dokonce klesá čistý odliv obyvatelstva z regionu.
Nyní s kolegy z intelektuálních center Sibiře a Uralu připravujeme komplexní plán druhého obratu země na Východ – její „sibirizaci“. V mnoha ohledech se jedná o „návrat domů“[1], ke kořenům velikosti Ruska, její jedinečné kulturní otevřenosti, bezmeznosti, duchovnímu elánu, pevnosti ducha, bezpříkladné pracovitosti, kolektivismu – soudržnosti.
Bez osídlení Sibiře by se Starověká Rus pravděpodobně neudržela na středoruských pláních, neustále napadaná z jihu a západu, a nestala by se velkou říší ještě předtím, než ji za takovou prohlásil Petr. Nevyvinula by v sobě to nejlepší a nejsilnější v ruském národním charakteru – „sibiřskou směs“[2] – kombinaci odvahy, vytrvalosti, soudržnosti, kulturní a náboženské otevřenosti, touhy po dalekosáhlých cílech, „vstříc Slunci“.
Sibirizace – posun těžiště země k Uralu a Sibiři – je velmi výhodná, ale také bezalternativní, protože západní, evropský vektor je v dohledné budoucnosti blokován politikou Západu, která vyprovokovala válku na Ukrajině.
V podmínkách morálního a politického úpadku Evropy je třeba začít se sibirizací co nejrychleji.
Problémy na evropské scéně
Aby bylo možné plně určit nový směr vývoje země, „sibirizovat“ ji, obrátit se na Východ, zabývat se vlastním duchovním, lidským, technologickým a ekonomickým rozvojem, nezůstávat u bezperspektivního a nyní škodlivého evropského směru, je v nejbližších letech třeba vítězně dokončit válku a porazit Evropu, nejlépe bez použití krajních prostředků. Zopakovat zkušenosti z let 1812–1814 a 1941–1945, jenže tentokrát s úplným politickým vyřešením „evropského problému“ Ruska a světa. Připomínám zřejmé, ale často před sebou samými skrývané: Evropa je soustředěním všech hlavních zel lidstva, dvou světových válek, nesčetných genocid, kolonialismu, rasismu a mnoha dalších odporných „ismů“. V posledních letech – liberálního totalitarismu, smíchaného s transhumanismem, lgbtismem, popíráním historie, v podstatě s antihumanismem.
Nejprve o perspektivách rozvoje našich vztahů s Evropou (EU a NATO), poté o tom, co dělat.
S Evropou máme nejhorší vztahy v celé jejich historii. Bezprecedentní je úroveň rusofobie a protiruských nálad nejen u evropských elit, ale i u rostoucí části obyvatelstva. To je ovlivňováno propagandou, která má totální charakter, typický pro válečné období. Evropa zatím otevřeně nevyhlásila válku, ale účastní se vojenských akcí zprostředkovaně, vyzbrojuje a poštvává proti Rusku oklamávané a nacisticky naladěné Ukrajince – jsou to její žoldáci, stejně jako mnoho jiných, shromážděných po celém světě. Noví se připravují v chudých zemích východu a jihu Evropy. A to v plném rozsahu.
Američané dosáhli části cílů, které sledovali, když spolu s evropskými služebníky rozpoutali válku: narušit konkurenceschopnost svých spojenců-konkurentů, kteří zbohatli za jejich zády, přerušením plynových dodávek z Ruska. Ale v USA pochopili nebezpečí jaderné eskalace a začali se vymaňovat z války s Ruskem. Nicméně předpoklad, že s sebou strhnou i Evropu, pokud vůbec existoval, se nenaplnil. Evropa se již otevřeně připravuje na velkou válku za 5–7 let.
Evropské elity se zakously do uzdy a nepřátelství stále roste. Jeho kořeny sahají hluboko. Nejde jen o mnohasetletou rusofobii, ale také o naději na odplatu za četné porážky od Ruska – od dob Poltavy, napoleonské – téměř celoevropské – invaze. Ještě více zemí utrpělo porážku v roce 1945, kdy drtivá většina Evropanů bojovala pod Hitlerovými prapory nebo pracovala pro jeho armádu. Dlouho jsme projevovali krátkozrakou ušlechtilost, zdůrazňovali roli malých partyzánských protifašistických skupin, převážně komunistů, a zavírali oči před tím, že za Hitlerem šlo deseti, ne-li stonásobně více Evropanů.
Zuřivost je diktována i záští za ušlý zisk. Poté, co vysáli šťávy z východních Evropanů a ztratili naději, že budou i nadále žít na úkor Ruska, počítali západní Evropané, zejména Němci, s využitím bohatých zemí, zdrojů a pracovitých obyvatel Ukrajiny. Tyto plány se před očima hroutí (i když několik milionů nových gastarbeiterů – uprchlíků – se zapojilo do slábnoucí evropské ekonomiky).
Hlavní příčina bezprecedentního nepřátelství je hlubší. Je to komplexní selhání evropských elit a slepá ulička evropského projektu. Jeho problémy začaly již v 70. a 80. letech, ale byly dočasně zastíněny nečekaným rozpadem SSSR a socialistického tábora (což mělo své vnitřní příčiny), který uvolnil několik set milionů levných pracovníků a hladových spotřebitelů. Současně se otevřely i čínské trhy. Od konce 2000. let však vnější injekce ekonomického a morálního adrenalinu začala vyprchávat. Nastal čas platit za chamtivost evropské buržoazie, která od 60. let 20. století pouštěla do země davy migrantů, aby snížila cenu pracovní síly a oslabila odbory. Výsledkem je narůstající a zatím beznadějná migrační krize.
Již téměř dvě desetiletí se evropská střední třída zmenšuje, nerovnost se zvyšuje a politické systémy jsou stále méně efektivní. Úder studentské revoluce z roku 1968 na vysokoškolské vzdělávání, nadvláda nové politické korektnosti v humanitních vědách a hlavně to, že demokracie za normálních podmínek vede k antimeritokratickému výběru, vedly k zrychlujícímu se poklesu kvality politických elit. Nebudu pokračovat v příjemném (vzhledem k nepřátelství Evropy vůči Rusku) výčtu četných příznaků komplexní a všezahrnující krize evropského projektu a Evropy.
Není se nad čím radovat. Euroelity, které se rozpadají zevnitř, se již před patnácti lety vydaly na cestu nafukování obrazu Ruska jako smrtelného nepřítele. Poté se s nadšením pustily do snahy o strategickou porážku prostřednictvím Ukrajiny. A nyní se otevřeně vydaly na cestu příprav na válku a vyvolávání válečné hysterie. Situaci zhoršuje i „strategický parazitismus“, který se díky dlouhotrvajícímu míru stal normou, absence strachu z války, dokonce i jaderné, a pokles smyslu pro sebezáchovu u evropských elit i obyvatelstva.
Tři čtvrtě století za sebou USA (dříve SSSR), které ve svém stabilním protikladu zajišťovaly klid v Evropě a potlačovaly odvěké evropské vzájemné nepřátelství, zničily její schopnost strategického myšlení a vedly k téměř úplnému otupění elit. Těch pár Evropanů, kteří chápou, co se děje, nemůže téměř nic říct. Stalo se to nebezpečné. Kromě toho mnoho lidí v Evropě na podvědomé úrovni cítí, že tím, že jí byl vyražen základ pětisetleté nadvlády – vojenská převaha, Sovětský svaz a nyní Rusko – zbavili ji jejího obvyklého života na úkor koloniální a neokoloniální exploatace celého zbytku světa. Tato renta se stala nejdůležitějším zdrojem jejího blahobytu a prosperity, vědeckých a kulturních úspěchů. Ztráta tohoto zdroje je jednou z nejdůležitějších příčin zvířecí nenávisti vůči Rusku. Amerika, soustředěná na sebe a své okolí, může prosperovat, Evropa už ne. Je třeba znovu tvrdě pracovat. A na to jsme si odvykli.
My sami jsme přispěli k degradaci Evropanů směrem k zlé agresivitě, když jsme je usmiřovali, uklidňovali a doufali, že se to „nějak vyřeší“. Špatný vtip sehrála i eurofilie značné části ruských elit a obyvatelstva, které se již dlouho stávalo stále ubožejší. Sám jsem byl její obětí, dokud jsem se před více než třemi desítkami let neponořil do profesionálního studia evropské politiky a života.
To samozřejmě neznamená, že Evropa je shluk morálních zrůd a rusofobů, je tam mnoho důstojných lidí. Mnohé z nich osobně znám a vynucené přerušení kontaktů s nimi mě tíží. Ale rozumní lidé, oddaní tradiční evropské kultuře a hodnotám, jsou vytlačováni a politicky nivelizováni totální propagandou.
V Evropě je hrstka zemí, které si dovolují vést více či méně nezávislý kurz vůči Rusku, ale jsou tísněny. V budoucnu může být takových zemí o něco více. To je třeba využít. Ale převládá a je vyvoláván kurz nepřátelství. K tomu se přidává začínající remilitarizace Evropy. Kurz je stanoven a za 5–10 let, pokud se tento proces nezastaví, mohou mít mnohem větší ozbrojené síly. Z vojenského hlediska se jich zatím není třeba bát, ale pokud se posílí a osmělí, ocitneme se opět v riskantní situaci. To nelze připustit.
S přezbrojováním stále bohaté Evropy budou Spojené státy rády pomáhat, obnovovat svůj, za posledních 35 let oslabený, vojensko-průmyslový komplex a za tímto účelem pokračovat v provokování napětí na subkontinentu prostřednictvím svých četných klientů. To je pro ně výhodné, pokud to nedosáhne jaderné úrovně a nezačne ohrožovat rozšířením na území samotných USA.
Američané pochopili, že v podmínkách ztráty vojenské převahy, a s ní i schopnosti vnucovat svou vůli a zájmy silou, se supervelmoc, absolutní hegemonie stává nejen nemožnou, ale i nevýhodnou, hrozící přerůst ve velkou globální válku i na území USA. Když to pochopili, začali částečně odcházet. Známky byly patrné ještě před Trumpem, zejména poté, co se nenaplnily sny o rychlém rozpadu Ruska prostřednictvím války na Ukrajině a o jeho odstranění jako nejdůležitějšího de facto spojence Číny a strategického pilíře osvobozující se světové většiny. A poté, co Washington začal dostávat signály z Moskvy o možnosti jaderné eskalace. Američané budou mít výkyvy, potenciálně velmi nebezpečné, ale směr je jasný. Omezení přímého vojenského zapojení, ale destabilizace regionů, ze kterých odcházejí, aby se nedostaly do rukou konkurentů. Opakuji, Američané mají kam a s čím odejít – silnou dynamickou ekonomiku, kterou lze modernizovat, přitahovat kapitál a výrobu k sobě a mít po ruce velké blízké trhy.
Evropské elity takové možnosti nemají. Navíc se intelektuálně vykastrovaly.
EU se stala hlavním nástrojem potlačování vnitřního disentu. Od konce 40. let bylo takové potlačování, nikoli dokonce konfrontace se SSSR, hlavní funkcí NATO. Od poloviny 50. let se aliance proměnila z politické s obrannou složkou na vojensko-politickou, která pro svůj další rozvoj vyžadovala eskalaci konfrontace. Nyní se takovou stává i EU, jen zatím ještě se slabou vojensko-technickou složkou. Ale ona potřebuje eskalaci neméně, možná dokonce více než NATO.
Pro současné evropské elity, dokud nebudou odsunuty, je hlavním nástrojem ospravedlnění jejich moci rozdmýchávání konfrontace a dokonce i příprava na válku. To bude trvat dlouho. Východisko je pouze rozdrcení Evropy a výměna těchto elit.
Opakuji, že je lepší se vyhnout krajním opatřením. Ale Evropa je opět, jako téměř vždy v historii, hlavní hrozbou pro mír.
Pokračování …
Preklad: St. Hroch, 21. 7. 2025
Zdroje:
https://www.globalaffairs.ru/articles/evropa-rasstavanie-karaganov/
