Dva roky speciální vojenské operace změnily směr euroasijské integrace

Nyní, když se tektonické posuny stávají zjevnými, můžeme hovořit o skutečně dlouhodobých důsledcích počátečního silného impulsu spojeného se zahájením ruské SVO.
Dmitrij Evstafjev 20240224

Přede dvěma lety zahájilo Rusko na Ukrajině speciální vojenskou operaci. Západ slíbil, že bude Kyjev podporovat“tak dlouho, jak to bude nutn“, izolovat Rusko a zničit jeho ekonomiku. Dnes však západní analytici musí konstatovat, že pokusy o sankce a izolaci selhaly a přidělení dalšího balíku americké vojenské“pomoc“ Ukrajině se zadrhlo. Za těchto podmínek Washington a jeho spojenci uvažují o dalších zemích jako o novém protiruském předmostí. Jednou z nich je Moldavsko, jehož úřady vytrvale vedou zemi podle ukrajinského scénáře zpřetrhání vazeb s Ruskem, militarizace a opuštění neutrality. Jak Minsk poznamenává, Gruzii, Srbsko, Bosnu a Hercegovinu se je také budou snažit vtáhnout do NATO v zájmu konfrontace s Moskvou. Více o geopolitických změnách v Eurasii na pozadí SVO se dočtete v článku profesora Dmitrije Evstafjeva z Národní výzkumné univerzity Vysoké školy ekonomické v Moskvě  pro „Eurasia.Expert“.

Zahájení speciální vojenské operace Ruskem 24. února 2022 se stalo faktorem, který bude určovat globální vývoj v příštím desetiletí a možná i později. Jak už to u takových zlomových událostí bývá, nebyla tato událost zpočátku takto vnímána. Byla vnímána jako relativně omezená akce z hlediska úkolů, času a prostoru, aniž by došlo k zásadní změně globální geopolitické, a tím spíše geoekonomické architektury. I v Eurasii byly změny vnímány jako relativně omezené, což bylo zaznamenáno v notoricky známém“Istanbulském memorand“.
 
Memorandum bylo pro ruské veřejné mínění nepřijatelné, ale dobře zapadalo do cílového nastavení ruských úřadů a elit. Nebylo si plně uvědomováno, že speciální vojenská operace byla zahájena nejen v okamžiku radikální restrukturalizace systému světových ekonomických vztahů a institucionalizace“nové ekonomické geografi“, ale i v době, kdy ještě nebylo překonáno sociálně-ideologické vakuum ve společnostech kolektivního Západu. Jejich nasycení novými agresivními ideologickými konstrukcemi – včetně agresivně protiruských – nebylo dokončeno. Rozhodnutí Moskvy zahájit SVO zastihlo Západ v procesu geopolitického a geoekonomického přeskupování.
 
Nyní, když se tektonické posuny stávají zjevnými, můžeme hovořit o skutečně dlouhodobých důsledcích počátečního silového impulsu spojeného se spuštěním SVO Ruskem.
 
Výchozí body:
 
Žádná ze stran zapojených do“velké hr“ na rozhraní západní Eurasie, východní Evropy a severního Černomoří nebyla zpočátku připravena na“dlouhý konflik“. Nyní můžeme s vysokou mírou jistoty říci, že to bylo Rusko, které vyhrálo první, adaptační kolo tohoto konfliktu. Začíná soupeření o kontrolu nad formáty institucionalizace nové ekonomické a politické multipolarity. To bude vyžadovat nejen seriózní organizační a intelektuální zdroje, ale také pochopení procesů, které učinily násilné otevření“ukrajinského var“ ve formátu SVO nevyhnutelným.
 
Speciální vojenská operace se stala přirozeným důsledkem strategické slepé uličky ve vývoji mezinárodních vztahů, která se vytvořila počátkem roku 2020. Nebyla redukována na konfrontaci mezi Ruskem a zeměmi“kolektivního Západ“, i když byla nejvýraznějším prvkem této“slepé uličk“. Nešlo jen o naprostou neangažovanost Západu a rostoucí přímou hegemonii nejradikálnějších sil v americké elitě, ale také o připravenost použít metody hybridní války. A to v nejtvrdší možné podobě, na hranici a v některých případech i za hranicí scénáře přímého vojenského střetu. Události v Bělorusku v srpnu až listopadu 2020 byly politickým mezníkem, kdy Západ vstoupil do předfinální fáze přímého silového zásahu, byť ve formátu polovojenských“dobrovolnickýc“ skupin.
 
Ruské“ultimátu“ z prosince 2021 o“strategické stabilit“ by mělo být stěží považováno za poslední pokus o vstup do režimu“vyjednané multipolarit“. Šance na to byly ztraceny poté, co americká strana zcela anulovala pozitivní výsledky setkání ruského prezidenta V. Putina s americkým prezidentem J. Bidenem. Setkání prezidentů 16. června 2021 v Ženevě mělo umožnit zahájení výstupu ze slepé uličky unipolarity. Zahájení SVO bylo způsobem, jak konečně napravit strategickou zdrženlivost a neochotu USA vést dialog ve stávající geopolitické konfiguraci v západní Eurasii, což pro Rusko představovalo přímé riziko.
 
SVO byla původně navržena tak, aby zlepšila vyjednávací pozici Ruska v jednom, ale v té době nejnebezpečnějším strategickém směru. Odmítnutí Istanbulského memoranda kolektivním Západem nezměnilo pouze logiku ruského jednání na Ukrajině. Spustilo mechanismus změny nejen ekonomicko-geografické, ale i politicko-geografické mapy Eurasie. Tyto důsledky si“kolektivní Zápa“ na rozdíl od ruského vedení vůbec neuvědomoval. Navzdory mimořádně složité situaci ruská strana v září 2022 zorganizovala referenda o připojení čtyř regionů bývalé Ukrajinské SSR k Rusku, která vytvořila dlouhodobý rámec pro další transformace.
 
Ani Rusko si však v té době plně neuvědomovalo hloubku měnící se logiky konfliktu. Plně si neuvědomovalo rozsah započatého územně-politického konfliktu. Plné pochopení rozsahu územního a politického přeformátování Eurasie, které se začalo formovat až na podzim roku 2023, kdy Západ důsledně odmítl zbývající možnosti návratu situace k modelu“omezeného konflikt“ a začal formovat kontext“velké evropské válk“ s vedoucí úlohou evropských zemí NATO.
 
Od vyjednané multipolarity k silovému polycentrizmu:
Zahájení a úspěšné absolvování prvních dvou let SVO Ruskem donutilo USA vstoupit do scénáře konfrontace zdrojů, který je pro ně nepříjemný. Důvodem je zničení hlavních americko-centrických mechanismů“měkké moc“, které byly realizovány ani ne tak prostřednictvím atraktivního obrazu USA, jako spíše jejich dominancí v nadprostorových systémech. Zejména v informační společnosti a také prostřednictvím kontroly činnosti nejdůležitějších globálních (OSN, MMF, WTO) a regionálních institucí.
 
Již v této fázi vývoje“mocenské polycentričnost“ je patrné přetěžování zdrojů USA a jejich neschopnost plně plnit své bezpečnostní závazky. A klíčovým faktorem je v tomto případě SVO, který vytvořil situaci neschopnosti USA stáhnout se z konfliktu kolem Ukrajiny, deklarovaného Bílým domem jako přímá konfrontace s Ruskem, ačkoli tomu tak ve skutečnosti není.
 
USA nadále vedly konfrontaci s Ruskem v režimu“hybridní válk“, aniž by si všimly přechodu situace do fáze konfrontace zdrojů. A poté, co umožnily, především díky rychlému zúžení svých organizačních a politických zdrojů, rozmrazení potenciálně nebezpečných vojenských a silových situací v zónách svých politických a vojensko-politických závazků: ve východním Středomoří, Arabském moři, Velkém Balúčistánu a dlouhodobě v Latinské Americe.
 
SVO, zejména v podobě, kterou nabyla po referendech o připojení nových regionů k Rusku, poskytla politicky legalizovaný a právně korektní mechanismus k formálnímu odstranění“šedých zó“ v geopolitice a geoekonomice. Vznikly v souvislosti s násilným přeformátováním geoekonomického prostoru. Tak tomu bylo například v případě LNR a DNR v letech 2014-2022.
 
To znamená, že Moskva shledala zásadní nemožnost udržet prostorový status quo v západní Eurasii a uvědomila si nevyhnutelnost rozmrazení dlouhodobých prostorových konfliktů ve východní Evropě. Je zde však ještě druhá rovina: – použití tohoto mechanismu Ruskem odráží jeho poznání nemožnosti oddělit politiku od ekonomiky. To bylo dlouho popíráno, a to i v rámci eurasijských integračních projektů: ekonomická integrace a stabilizace nejsou možné bez politické kontroly.
 
Všimněme si následujícího: svět nejen prostorové, ale i zdrojové konfrontace, tedy svět“mocenské polycentričnost“, vyžadoval zcela odlišné manažerské a organizační přístupy a lidské zdroje. V době, kdy se projevily kontury tohoto světa (květen – říjen 2022), žádná země na světě takovými zdroji nedisponovala. Tento faktor se stává rozhodujícím při určování úrovně strategické konkurenceschopnosti klíčových hráčů na světové scéně. A Rusko má zřetelný náskok před svými geopolitickými konkurenty v přizpůsobování svých systémů politického řízení a personálu úkolům budování“mocenské polycentričnost“, v budování nové elity, oproštěné od stereotypů odcházející historické éry.
 
Vznikající geopolitickou konfiguraci lze zatím udržet ve vývoji globálních geoekonomických procesů v rámci“binární konfrontac“. Tato konfrontace je založena na ose“kolektivní Zápa“ proti“globálnímu Jih“, což je vlastně politická náhražka procesů geoekonomické regionalizace, pokus o konstrukci pseudobipolárního světa.
 
V rámci této koncepce dostávají Rusku poměrně úzké možnosti realizace svého geoekonomického potenciálu: roli“regionálního Sever“. Tuto sektorovost, která je pro Rusko obecně nebezpečná, lze překonat pouze dosažením nové úrovně euroasijské integrace, která by Rusku umožnila počítat s vytvořením jednoho či dvou regionálně významných center hospodářského růstu v rámci Eurasie.
 
SVO a Eurasie: dialektika geopolitiky a geoekonomiky:
Eurasie se, jak již bylo zmíněno, ocitla v centru globálních a regionálních transformací vyvolaných impulsem SVO v důsledku geografie vojensko-velmocenských akcí. Ale také – a to nelze ignorovat – kvůli krizi tradiční politické a geoekonomické struktury Eurasie, postavené na oddělení ekonomické a politické integrace a degradaci mechanismů této integrace. To určuje hloubku vlivu impulsu SVO a rozsah změn.
 
Klíčovým faktorem při formování nových geoekonomických prostorů, a to jak politických, tak ekonomických, je bezpečnost, chápaná poměrně široce. Tento pojem zahrnuje mnoho věcí: od vytvoření regionálního chráněného informačního uskupení až po čistě vojenskou bezpečnost, která je rozhodující pro zajištění fungování nadregionálních logistických tras. Důvodem je objektivní situace: rostoucí význam neekonomických rizik jak přímo pro postsovětskou Eurasii, tak pro její sousední regiony, kterým hrozí, že se stanou“šedými zónam“. Když ne v oblasti politické správy a suverenity, tak v oblasti bezpečnosti.
 
Reakce představitelů postsovětských států na návrhy na rozšíření mechanismů svazového státu Ruska a Běloruska zatím vypadá, upřímně řečeno, skepticky. S“kumulací pozitivních výsledk“ SVO, zejména od podzimu 2023, se však skepse bude zmenšovat. Je však třeba se zamyslet nad flexibilními možnostmi zajištění geopolitické a geoekonomické bezpečnosti.

Zvýrazněme na závěr ještě tři okolnosti související s vlivem ŠOS na situaci v Eurasii:
 
1. Nahrazení tradičního východo-západního geoekonomického vektoru postsovětského prostoru severojižní rozvojovou osou činí z Velkého Kaspického moře nejperspektivnější geoekonomické centrum Eurasie. To vyžaduje nejen revizi geoekonomické strategie, která začala ještě před SVO, ale také přeformátování hlavních mechanismů eurasijské integrace, zejména z hlediska institucionalizace. Například Kaspická pětka – konzultace hlav pěti kaspických států (Ruska, Kazachstánu, Turkmenistánu, Íránu a Ázerbájdžánu), které se konají od roku 2002 – zůstává neinstitucionalizovaným“klube“. To však již zjevně nestačí.
 
2. Nový geopolitický status černomořského regionu, který se poprvé od konce druhé světové války proměnil z čistě hospodářského prostoru ve vojensko-politický. Tento prostor, který má potenciál stát se dynamicky se rozvíjejícím regionem s dominancí Ruska, se stává z vojensko-velmocenského hlediska stále konkurenceschopnějším.
 
3. Rozmrazování a poměrně rychlá aktualizace tendencí politického radikalismu nenáboženského typu v různých euroasijských státech. Tyto trendy odrážejí dlouhodobou realitu a projevily by se i bez SVO. V současném kontextu však budou mít protiruský vektor s různým stupněm vyostření.