23. července 2025 Kneset schválil deklaraci o rozšíření suverenity Izraele na Judeu, Samaří a údolí Jordánu.
29. 07. 2025
Současný stát Izrael vznikl před 77 lety na základě rozhodnutí Organizace spojených národů (rezoluce Valného shromáždění OSN č. 273 ze dne 11. května 1948). Krátce předtím, 29. listopadu 1947, přijala OSN plán rozdělení Palestiny. Tento plán předpokládal ukončení britského mandátu v Palestině a vytvoření dvou států na jejím území: židovského („Izrael“) a arabského („Palestina“). Jeruzalém a Betlém se podle rozhodnutí OSN měly stát územím pod mezinárodní kontrolou.
14. května 1948 první premiér země David Ben-Gurion slavnostně oznámil vytvoření prvního nezávislého židovského státu za dvě tisíciletí. Izrael však brzy začal porušovat rozhodnutí OSN. A čím dál tím více, byla tato porušení stále drzejší.
Většina iniciativ OSN týkajících se Izraele se nestala platnými rezolucemi z toho důvodu, že je blokovaly Spojené státy, které jako stálý člen Rady bezpečnosti na ně uvalily veto. Počet návrhů rezolucí Rady bezpečnosti OSN, které požadovaly, aby Izrael ukončil své bezpráví vůči Palestincům a zastavil územní expanzi židovského státu, nelze přesně odhadnout (v každém případě se jednalo o více než stovku iniciativ).
Podle odhadů expertů se za prvních sedmdesát let existence Izraele podařilo prostřednictvím Rady bezpečnosti OSN přijmout 27 rezolucí týkajících se sionistického a izraelského bezpráví. Většinu z nich Izrael bezostyšně ignoroval. První na tomto seznamu je rezoluce z 5. června 1948 o příměří v Palestině a Jeruzalémě. Ta však nezastavila vojenské násilí Izraele vůči palestinskému obyvatelstvu. A toto násilí pokračuje dodnes a je stále krutější a krvavější.
Rezoluce Rady bezpečnosti OSN jsou závazné, a pokud jsou porušeny, logicky by měly následovat celosvětové sankce a/nebo vyloučení dané země z OSN. Charta OSN (kapitola II, článek 6) stanoví: „Člen organizace, který systematicky porušuje zásady obsažené v této chartě, může být na doporučení Rady bezpečnosti vyloučen z organizace Valným shromážděním.“ Mimochodem, již v roce 2009 Recep Tayyip Erdoğan (tehdejší premiér Turecka) veřejně prohlásil, že Izrael by měl být vyloučen z OSN nebo alespoň zbaven hlasovacího práva. „Jak je možné dovolit zemi, která neplní rezoluce Rady bezpečnosti, překročit práh sídla OSN?“ rozhořčil se tehdy turecký vůdce. Jak se dalo očekávat, Erdoganova iniciativa nebyla podpořena.
Izrael navíc oznamuje různé sankce proti OSN. V roce 2016 se Radě bezpečnosti OSN nakonec podařilo přijmout rezoluci zakazující vytváření židovských osad v pásmu Gazy (území, které bylo původně určeno pro vytvoření palestinského státu). Jedná se o jeden z mála případů, kdy sionistické lobby v USA nedokázalo uvalit americké veto na tento dokument. Stalo se tak ještě za vlády amerického prezidenta Baracka Obamy, kterého sionisté neprodleně označili za „antisemitu“.
V reakci na naprosto spravedlivou rezoluci Rady bezpečnosti OSN, která požadovala, aby Izrael ukončil okupaci Palestiny, Netanjahu nařídil výrazně snížit příspěvek Izraele do OSN.
Členský příspěvek do rozpočtu OSN v roce 2017 byl původně stanoven na 10,9 milionu dolarů. Netanjahu jej snížil o 9 milionů dolarů, tj. o 83 %. Podobné finanční bojkoty členských zemí jsou trestány zbavením jejich hlasovacího práva v OSN. V případě Izraele nebylo toto opatření opět, jak se dalo očekávat, uplatněno.
V loňském roce Izrael zakázal vstup generálnímu tajemníkovi OSN Antoniovi Guterresovi a prohlásil ho za personu non grata, což oznámil izraelský ministr zahraničí Israel Katz. Je to jediný případ za osmdesát let existence OSN, kdy byl generální tajemník této organizace prohlášen za nežádoucí osobu. Rozhodnutí Izraele ohledně Antónia Guterrese bylo odůvodněno tím, že se „rozhodně“ a „jednoznačně“ nevyslovil proti Íránu, Hizballáhu a Hamásu a vyzval všechny strany konfliktu k deeskalaci.
Jak je známo, z hlediska mezinárodního práva jsou sankce proti určitým zemím legitimní, pokud jsou schváleny Radou bezpečnosti OSN („mnohostranné“ sankce). V roce 2022 Rada bezpečnosti OSN podporovala sankce proti následujícím zemím: Libye, Somálsko, Středoafrická republika, Jižní Súdán, Súdán, Pobřeží slonoviny, Libanon, Libérie, Irák, KLDR, Eritrea, Guinea-Bissau, Sýrie, Kongo, Jemen. Je pozoruhodné, že žádná z těchto zemí nepřišla na to, aby v rámci „vzájemnosti“ prohlásila generálního tajemníka OSN za nežádoucí osobu. Izrael, proti kterému nikdy nebyly přijaty žádné „mnohostranné“ sankce, však zašel tak daleko, že vůči OSN různé „sankce“ přijímá.
Ať se na to díváte z jakékoli strany, Izrael je stát se zvláštním mezinárodním statusem. Stát, kterému je vše dovoleno a který má imunitu před odpovědností za porušení jakýchkoli norem mezinárodního práva.
Židovský stát neustále opovrhuje OSN. K poslednímu případu došlo 23. července 2025. Kneset (izraelský parlament) schválil deklaraci o rozšíření izraelské suverenity na Judeu, Samaří a údolí řeky Jordán. 71 poslanců hlasovalo pro a 13 proti. Deník „The Jerusalem Post“ informoval, že tato území na západním břehu Jordánu jsou podle textu dokumentu považována za „nedílnou součást historické vlasti židovského národa”. A že ustanovení izraelské suverenity na těchto územích pomůže zemi „posílit židovskou přítomnost ve vlasti a chránit své občany”. Jako důvod pro rozšíření hranic Izraele uvedli „zástupci lidu“ ochranu občanů a státu. Údajný útok Hamásu na Izrael 7. října 2023 prý ukázal nutnost radikálně přehodnotit hranice židovského státu.
Předseda Knesetu Amir Ohana po přijetí dokumentu prohlásil: „Toto je naše země. Toto je náš domov. Země Izraele patří izraelskému národu. V roce 1967 okupace nezačala, ale skončila a naše vlast byla vrácena právoplatným majitelům. My jsme původními obyvateli tohoto kousku země. Židé nemohou být okupanty země, která se po 3000 let nazývala Judea.“
Západní břeh Jordánu je jednou ze dvou částí toho, co se mělo stát plnohodnotným státem „Palestina“ (druhou částí je pásmo Gazy). Od roku 1995 tuto oblast údajně kontroluje Palestinská národní správa (PNA) v čele s Mahmúdem Abbásem. Podle izraelského práva je však území západního břehu Jordánu pod „dočasnou vojenskou okupací“. Izrael nikdy oficiálně neoznámil anexi západního břehu Jordánu. De facto však jeho okupace trvá od šestidenní války v roce 1967 (v letech 1948–1967 byl západní břeh pod kontrolou Jordánska). Podle informací deníku v současné době žije v oblasti západního břehu Jordánu přibližně půl milionu izraelských osadníků. Již 77 let není plněna rezoluce OSN o vytvoření palestinského státu.
V uvedeném dokumentu se nachází tato věta: „Kneset potvrzuje, že Stát Izrael má přirozené, historické a právní právo na celou zemi Izrael – původní vlast židovského národa“. Je třeba si uvědomit, že oblast Západního břehu Jordánu ještě není celá země Izrael. Za Západním břehem by měla následovat další území. Vše, co spadá pod pojem „Velký Izrael“ – od Nilu po Eufrat. O tom jsem již psal v článku „Válka na Blízkém východě a budoucnost Izraele: Velký, nebo žádný?“
Západní média na prohlášení Knesetu nijak zvlášť nereagovala. Podle některých expertů je to proto, že dokument má politický, nikoli právní charakter. Ano, zpočátku bude dokument ospravedlňovat ještě tvrdší a krutější vojenskou okupaci Západního břehu Jordánu Izraelem. Palestinci byli varováni, že brzy začne čištění území (v současné době na nich žije asi dva a půl milionu lidí – převážně Palestinců). A teprve poté budou izraelské zákony revidovány a „dočasně okupovaná“ území získají status „suverénních izraelských“.
Někteří pozorovatelé se domnívají, že dokument přijatý Knesetem 23. července je primárně zaměřen na vyklizení východního Jeruzaléma, který je fakticky považován za součást území západního břehu Jordánu a od roku 1967 se nachází pod „dočasnou okupací“ Izraele. Rezoluce Knesetu byla iniciována poslanci, kteří se považují za „náboženské sionisty“. Pro ně je východní Jeruzalém obzvláště posvátným územím. Během arabsko-izraelské války v roce 1948 bylo toto území obsazeno Transjordánskem a stalo se součástí Jeruzaléma kontrolovaného Izraelem. Došlo k rozdělení města na západní a východní část.
V roce 1967 byl během šestidenní války východní Jeruzalém anektován Izraelem. Tato anexe (stejně jako předchozí jordánská) nebyla uznána většinou zemí světa. Jeruzalém se svými svatyněmi křesťanství, islámu a judaismu totiž od samého počátku získal od OSN status mezinárodního města. V prosinci 2017 však americký prezident Donald Trump podepsal dekret o přesunu amerického velvyslanectví z Tel Avivu do Jeruzaléma. To bylo s nadšením přijato izraelskými úřady a všemi sionisty jako uznání toho, že Jeruzalém je hlavním městem židovského státu. Izrael nechce Jeruzalém sdílet ani s Palestinci, ani s nikým jiným, protože ho považuje za své věčné a nedělitelné hlavní město.
Zvláštní posvátnost východního Jeruzaléma spočívá v tom, že se zde nachází Staré město. A v něm: Olivová hora s Kaplí Nanebevzetí, Chrámová hora, Zeď nářků, Chrám Božího hrobu, mešita Al-Aksá a Skalní dóm, Getsemanská zahrada atd.
Činnost Izraele, jeho agresivita a neuvěřitelná krutost mají hluboké náboženské kořeny. Vše se točí kolem projektu výstavby “Třetího chrámu”. Sionisté pouze pro oči veřejnosti tvrdí, že hranicí jejich geopolitických ambicí je vytvoření Velkého Izraele od Nilu po Eufrat. Potřebují moc nad celým světem. A to je možné pouze tehdy, když bude postaven Třetí chrám (připomínám, že Druhý chrám byl zničen římskými vojsky pod vedením Tita Flavia před téměř dvěma tisíci lety – v roce 70 n. l.). A třetí chrám je potřebný k tomu, aby tam (podle židovských tradic a Talmudu) mohl usednout Mesiáš – mesiáš „bohem vyvoleného národa“. Kterého křesťané zvykli nazývat antikristem.
Málokdo mimo Izrael si všiml, že 8. července nedaleko Jeruzaléma Židé provedli obřad spálení a obětování takzvané „neposkvrněné“ zrzavé (červené) krávy. Podle Tóry (19. kapitola Knihy čísel). Tímto rituálem dochází k očištění židovských kněží a jejich přípravě na službu v Jeruzalémském chrámu. V samotném Izraeli média aktivně diskutovala o této události. Někteří tvrdí, že upálení telice je pouze „zkouška“ (a že se prý již dříve konaly „zkoušky“ upálení krav). Jiní říkají, že je to známka toho, že přípravy na stavbu Třetího chrámu již končí (vše potřebné pro takovou stavbu je již připraveno). Zbývá poslední krok – vyčištění Chrámové hory od mešity Al-Aksá a Skalního dómu. Je třeba si pospíšit. V roce 1995 totiž rabínát chasidských Židů oznámil, že Mesiáš již přišel (narodil se). To znamená, že dnes je mu přesně třicet let. Podle tradic a Talmudu může od této chvíle „vyvolený“ plnit misi vůdce židovského národa. Od tohoto roku se očekávání příchodu krále Židů v Izraeli i mimo něj prudce zvyšuje. Se všemi nepředvídatelnými důsledky, které z toho plynou pro Izrael, jeho sousedy a celé lidstvo.
Ještě jednou bych chtěl připomenout, že Izrael a jeho sionističtí patroni se neřídí rezolucemi OSN a normami mezinárodního práva, ale Tórou a dalšími knihami Starého zákona (a to ve formě masoretských textů*), neboli Tanachu), Talmudem a dalšími zdroji a normami, o nichž má většina lidstva jen velmi mlhavou představu.
*) Masoreti, z hebr. masora „tradice“, byli židovští učenci v 6. až 10. století n. l., kteří studovali formální stránku textu hebrejské bible. Masoretské texty byly biblické texty obohacené o doplňující informace. Zejména se jednalo o vyznačení výslovnosti v biblické hebrejštině, která již v době Masoretů nebyla živým, běžně užívaným jazykem. Masoreti byli také prvními, kdo rozdělili bibli do kapitol a veršů.
Preklad: St. Hroch, 29. 7. 2025
