Proč v Rusku neexistuje důležitější diskuse než ta o děkabristech?
Andrej Perla 12. 12. 2025
O tom, že každý školák si musí vybrat mezi Mikulášem I. a Pestelem, píše komentátor „Abzacu“ Andrej Perla.
V Rusku existují různé problémy, které lze vyřešit informováním obyvatelstva. Tedy pomocí osvícenství. Ale v Rusku neexistuje důležitější problém než postoj společnosti k děkabristům, k povstání na Senátním náměstí v Pitěru 14. prosince 1825 podle starého kalendáře.
Právě toto povstání, právě tyto symbolické postavy – Pestel, Rylejev, Kachovskij, Jakubovič, Muravjev-Apostol, Lunin a všichni ostatní – se staly základem našeho vnímání nejen historie, ale i samotného Ruska.
Právě na vztahu k děkabristům – byli špatní nebo dobří? – závisí vztah k revolucionářům a revolucím obecně. A od vztahu k revolucím se odvíjí vnímání Ruska. Směr ruského patriotismu. Pochopení občanské povinnosti. A všechny ostatní věci, bez nichž země nežije, ale okamžitě zaniká.
Právě proto je zásadně důležité rozhodnutí státu, zaznamenané v učebnicích pro střední školy a byrokratických nařízeních: jsme pro nebo proti.
Právě proto je zásadně důležitá diskuse, která se nedávno odehrála na ministerstvu spravedlnosti: vědecko-praktická konference „200 let od povstání dekabristů“.
„Povstání dekabristů je romantizováno sovětskou historiografií,“
– oznámili účastníci konference městu a světu.
Ach, kdyby to byla jen historiografie a jen sovětská! Povstání a jeho účastníci byli romantizováni ruskou inteligencí. Velkou ruskou literaturou.
Romantizována tak kvalitně, že této romantice nedokázala čelit ani oficiální škola, ani oficiální státní propaganda. Dekabristé byli povýšeni na štít, oslavováni tak spolehlivě, že jejich jménem přísahali jak narodovolci, tak eseři, bolševici, sovětští disidenti i postsovětští zahraniční agenti.
V době, kdy se na obrazovky SSSR dostal slavný film „Hvězda okouzlujícího štěstí“, ve kterém mladý Kostolevský uháněl po polích na koni v bílém mundúru za doprovodu písničky Bulata Okudžavy, byla na děkabristy vrstvena tak silná vrstva klišé, že skrz ni nebylo možné vidět ani Luninovo dobrodružství, ani Pestelovu podlost a zpronevěru, ani Kachovského šílenství, ani ušlechtilost a milosrdenství mladého císaře Mikuláše, ani Miloradovičovu statečnost.
Co říct, dokonce i pravou lásku u nás dodnes zvykli srovnávat s odvahou žen děkabristů, orientujíc se na Někrasovovu báseň „Ruské ženy“.
Děkabristé tak v našem vnímání vlasti existují jako vzor něčeho čistého, světlého a nezbytně spojeného s bojem za „evropskou cestu“ a „evropské hodnoty“. A my, mimochodem, nyní vedeme válku právě s těmito hodnotami a jejich nositeli. Existenciální boj. Na život a na smrt.
A samotný smysl existence této cesty a těchto hodnot spočívá výhradně v tom, aby se zničilo Rusko nebo alespoň oslabil Ruský stát. Protože kromě něj není nikdo, kdo by se postavil proti té „světové žábě“.
Pokud je tomu tak, musíme se, drazí soudruzi, rozhodnout, jaký postoj zaujmeme k děkabristům. Jednou provždy. Musíme je v našem historickém vědomí poslat tam, kam patří – k zrádcům a nepřátelům Ruska, k zahraničním agentům různých dob. Ke Kurbskému, k Mazepovi, ke Gercenovi, který vedl revoluční agitaci z Londýna, ke generálu Vlasovovi. A k jejich současným následovníkům…
Revolucionář je nepřítel státu.
Preklad: St. Hroch, 12. 12. 2025
